Chci, aby se lidé výtvarného umění nebáli, říká nová ředitelka Národní galerie Alicja Knast
„Výtvarné umění by nemělo být jenom pro vyvolené,“ vysvětluje v rozhovoru pro Radiožurnál nová generální ředitelka Národní galerie Alicja Knast. Polská manažerka a muzikoložka vedla do minulého roku Slezské muzeum v Katovicích. Začátkem ledna se už ale už ustálila v Česku, kde povede Národní galerii dalších šest let.
Ve vedení Národní galerie jste už tři měsíce. Jak byste její stav zhodnotila?
Je obvyklé, že když přijde do vedení nový člověk, je to trochu zmatek. Ten ale není zaviněný přímo ředitelem, ale třeba tím, že zaměstnanci neví, co čekat. Není to pro mě poprvé, kdy nastupuji do galerie. Kolem sebe samozřejmě vidím i nadšení z té změny. Tým se chce přizpůsobit a říkají mi, abychom si cíle, kterých chceme dosáhnout, udrželi. Po úvodním setkání teď analyzujeme, jak je Národní galerie vnímána a jaká jsou očekávání a potřeby. To se ale stále mění vzhledem k pandemické situaci. Na jednu stranu nám nucené uzavření pomohlo na mnoha úrovních s digitalizací. Přesto ale musíme vymyslet hybridní způsob, jak nabídnout výstavy online a ve fyzické podobě, až bude společnost částečně naočkovaná.
Odcházející ředitelka Národní galerie: Ráda bych se vrátila do méně toxického komerčního prostředí
Číst článek
Minulý rok se počet návštěvníků snížil zhruba na 280 tisíc, což je propad o polovinu oproti roku 2019, kdy do Národní galerie přišlo kolem 660 tisíc lidí. Jak to ovlivnilo příjmy?
Samozřejmě nás to zasáhlo. Ztrátu ze vstupenek nám pokrývá ministerstvo kultury, které to chápe. Byla jsem překvapená, že nám pomohli také sponzoři. Resort kultury nás nehodnotí podle počtu návštěvníků, ale podle dopadu. Ten se odhaduje podle účasti na našich online událostech, které jsou pro nás do budoucna velmi slibnou cestou. Já vím, že jsme všichni unavení ze sezení u obrazovek, ale díky tomu máme mnohem větší dosah mezi lidmi z celé republiky. Můžou se zapojit do našich přednášek nebo diskusí. Když bychom je uspořádali tady na místě, tak přijde několik desítek lidí, i to je skvělé. Na internetu už ale máme ozkoušené, že jich bylo kolem sto padesáti.
Podle vaší koncepce byste chtěla do výstavních sálů přilákat více mladých lidí. Jakým způsobem toho chcete dosáhnout?
Není to o tématu, které k nim chceme dostat, ale o prostředcích. Ty se musejí přizpůsobit na míru každé skupině zájemců zvlášť. Často se o tom bavíme i s partnery, kteří chtějí oslovit mladé návštěvníky. Díky té synergii to jde lépe. Nečekala jsem, že by spolupráce mohla přijít i z českého obchodního prostředí. Něco takového by se v Polsku nestalo.
Máte už konkrétní plány organizačních změn?
Změny plánujeme v souvislosti s našimi investicemi. Jednou z nich bude příprava depozitáře v pražských Jinonicích. Nepůjde ale jenom o úložné prostory. Chceme tam mít také výzkumné a vzdělávací pracovníky. Doufám, že by se tento prostor mohl stát součástí městského života. Musíme si také rozmyslet, jak dál naložit s Veletržním palácem, jaká bude jeho funkce. A dalším úkolem, který se na podobě galerie projeví, bude už zmiňovaný zásah širšího spektra návštěvníků. To je pro mě velká věc. Náš tým bude mít agendu zaměřenou také na hendikepované a lidi se specifickými potřebami. Plány konzultujeme a očekávám, že nová organizační struktura bude zavedena k prvnímu červenci.
Bývalá prozatímní ředitelka Národní galerie Anne-Marie Nedoma nám v rozhovoru před třemi měsíci řekla, že je prostředí Národní galerie vcelku toxické. Vnímáte to stejně?
Absolutně ne. Myslím si, že se v galerii složitě komunikuje. Máme šest míst a každé má jiné zaměření. Musíme komunikaci zlepšit, a proto trávím dost času tím, že se snažím své plány vysvětlovat. Na základě toho dostávám zpětnou vazbu a snažíme se najít kompromis. Myslím si, že jsem v tomto ohledu pokorná. Není to jenom moje agenda, je naše. Já jsem jenom načrtla novou cestu. Snažíme se naše kroky vyjasnit. Jinak si myslím, že Národní galerie je skvělé místo a já si svůj čas v ní užívám.
Jaká je vaše vize a jakou byste chtěla vidět Národní galerii za šest let, až vám mandát skončí?
Má vize je taková, že chci, aby se lidé výtvarného umění nebáli. Aby bylo dostupné pro všechny. Chození do galerie by nemělo být jenom pro vyvolené. Nemyslím si, že záleží na tom, z jakého prostředí člověk přichází. Je to na nás, abychom se k nim dostali a mohli v nich zájem o umění vyvolat. V Polsku se mi to s některými projekty podařilo a není nic krásnějšího, než když vidíte výrazy návštěvníků, kteří tím pro sebe něco objevili.
Za těch šest let se dodělá z více než poloviny projekt depozitáře v Jinonicích. A také oprava Veletržního paláce. Tam je rozpracovaný plán na deset let. S příchodem nového ředitele přichází i nějaké změny. Tyto projekty ale posunou celou instituci obrovsky dopředu. Já těžím z kroků své předchůdkyně a další ředitel bude vycházet zase z našich.
Připadá mi, že se ale příliš důvěřuje ředitelům. Přitom jde o tým a pak až o jeho vedení, nikoliv naopak. Proto chci vytvořit silnou skupinu, která bude umět řešit úkoly kreativně a zodpovědně. Někteří budou říkat, že to není jejich šálek čaje, a odejdou, protože chtějí mít klidnější práci. Už se mi to stalo u některých mých předchozích projektů. Marius Winzeler (ředitel Sbírek starého umění pražské Národní galerie pozn. red.) před několika dny odešel a začal novou kapitolu svého života. Na jednu stranu mi to je líto, ale vím, že to bylo nevyhnutelné. Tým se bude měnit. Digitalizace také vyžadují kvalifikované odborníky. Investice sice nestihnu zcela dokončit, chci ale, aby tu po mně zůstal silný organizovaný tým.
