„CocoKarl je propojením světa umění a designu s vesmírem mých slepic, které chovám na permakulturní, ale ještě víc pralesní zahradě,“ vysvětluje Janečková, která už od studií na AVU není „pouhá" umělkyně, což dokazovala mimo jiné už ve své doktorandské práci, v níž se věnovala možnostem grafického designu a umění v teoretické rovině. A hlavně si v celém životě i tvorbě hraje, propojuje, baví.

V okamžiku, kdy vedeme tento rozhovor, se nacházíme právě v onom domě. Zkoumáte kořeny, které souvisejí s rodinnou historií. Kde ale vidíte počátky vaší hry s uměním?
Jednak v dětství. Nemyslím, že jsem se cítila jako umělec. Ale tu dětskou kreativitu, energii a hravost se snažím v sobě znovu najít a z ní tvořit. V dětství to byla hra. A na stejných principech chci umění a design propojovat s přírodou a lidmi, kteří jsou její přirozenou součástí, i když na to dost často zapomínají.

A hodně mi dal i pan profesor Mareš na Hollarce. Ukázal mi možnosti keramiky, setkala jsem se tehdy s hlínou, se zemí. To bylo nesmírně důležité. Jeho večerní kurzy byly velmi otevřené, mohli jsme diskutovat, modelovat třeba do rána. Poskytl nám vlastnoručně zpracovanou hlínu i mentorský dohled. Tam jsem realizovala svůj první opravdu velký projekt - chodící organický stroj, který měl precizně vymodelované šroubky. Pod ním bylo zrcadlo, takže se dal zkoumat i z jinak neviditelných stran.

A který projekt byl pro vás zlomový? Napadá mě obří Curriculum vitae, které bylo svého času pověšeno na fasádě domu na Jungmannově náměstí v Praze.
Přesně tak. Byla to diplomová práce, která měla být završením studia na AVU. Můj otec, advokát, který projekt z části sponzoroval, mi tehdy řekl několik důležitých věcí. Za prvé odhadl, že právě obří CV mi přinese další podporu pro mou práci a také řekl, že to, co chci udělat, mám vždy udělat hned.

Pomohlo mi tehdy mnoho lidí, které ten projekt propojil. Dodali mi tolik potřebnou odvahu prosadit něco, co se zdálo neuskutečnitelné. Tehdy jsem pochopila, že umění není jen proces vzniku samotného hmotného díla, ale že jeho součástí je i celá hra kolem něj. Ta dětská hra, o jaké jsme už mluvili. Obsahuje totiž sociální potenciál, který může i jiné lidi dál inspirovat.

Když jsem CV dokončila, pochopila jsem, že tam obsažena i otázka, co by člověk měl dělat po škole. A byla tam i feministická rovina. Tím, že byl tak obří a umístěn v nepřehlédnutelném veřejném prostoru, upozorňoval i na to, že ženy bývají stále ještě častěji v galeriích vystavené v pozici nahé modelky, než aby byly samy vystavujícími. Tímto tématem jsem se pak zabývala i v projektu seriálu autoaktů pro časopis Hustler.

Jaký projekt CV projevil ve vašem reálném curriculum vitae?
Začali mi volat lidé z reklamních agentur. Ať se přijdu ukázat, když mám tak skvělé nápady. A já si vybrala nabídku jedné z nich a začala jsem tam pracovat. A pak už v tom člověk jede dál a vydržela jsem to už hodně let (smích). V té práci jsou tisíce příběhů, ale je to i řemeslo, které se musí prostě odmakat. Pořád i tam ale ráda porušuji řád, hraju si, pokouším, překračuji. Je to ve mně. Vážím si kolegů, kteří mají dostatek pochopení.

Není pro vás práce v reklamní agentuře příliš svazující?
Po zcela svobodném období na AVU jsem musela najednou dát všanc svou kreativitu někomu jinému. V reklamě jsem ale nakonec našla dost inspirace. Společnost totiž miluje škatulky. Designéři, řemeslníci, umělci, všichni mají být pěkně v té své. Přišlo mi dobré s jejich obsahy trochu zamíchat a propojovat, jak to dělávali například surrealisté, když míchali to, co je vnímáno jako vysoké, s tím, co lidé většinou chápou jako nízké.

Když jsem na VŠUP studovala grafický design, zjistila jsem, že takovým propojením může být i práce reklamních agentur. Spojuje byznys a umění. V reklamě, kde vše pohánějí peníze, si ale můžu dovolit i hodně kreativní projekty, které se navíc dají uskutečnit daleko rychleji. Záleží samozřejmě na otevřenosti klienta.

Mimochodem, svou doktorskou práci jsem psala na téma zbytečně hluboké propasti mezi reklamou a uměním a snažila jsem se se v ní tyto dva zdánlivě vzdálené světy propojit. Její název zněl Grafický design jako galerijní artefakt versus Strategie guerilla marketingu v současném umění. Polohu umění jsem viděla v designu a naopak strategie marketingu v umělecké sféře. Chápete? Spousta lidí stále ještě ne.

Váš projekt autoaktů v Hustleru také na tohle propojení upomíná. 
Ano. To byla holka z plakátu, umělkyně bez příkras. Když jsem začala pracovat pro časopisy jako ilustrátorka, dřepěla jsem neustále u počítače a neuvěřitelně jsem ztloustla. Nechala jsem se nafotit nahá v plenéru kolem mého bydliště. Myslela jsem si, že o tom, jak média fungují, už vím dost a chtěla jsem si s nimi trochu pohrát.,

Cyklus fotografií začínal tím, že jde holka jen tak do přírody, ale nakonec je tam znásilněná. Časopisu se nápad líbil a sérii, kterou jsem postupně vytvářela, tiskli na pokračování. Čtenáři mohli hlasovat, zda bude „umělkyně“ znásilněna, nebo ne.

Vše podstatné ale začalo, když jsem oslovila Jiřího X. Doležala z Reflexu. Toho jsem nejspíše zaujala drzostí a naivitou. A neváhal se se sobě vlastní neotřelostí vyjádřit. Po něm to udělali i další a došlo ke sporu. Já jsem to využila a na titulní stranu časopisu Umělec jsem použila obálku z Hustleru, kde byly původně titulky typu „Zpívej, pij a šu*ej“. Ty jsem ale pro časopis Umělec vyměnila za komentáře odborníků a výtvarných kritiků.

Předvídala jste, kam až se váš projekt může posunout?
Ne. Ale bavilo mě to.

Hra, příroda, design, byznys umění a vaše slepice. To jsou všechno témata konceptu CocoKarl. V čem navazuje na vaše předchozí projekty?
Slučuje komponenty, které jste zmínil. A také mé jednotlivé zkušenosti s nimi. Cílem je díky tomuto propojování vystihnout podstatu lidství a spojovat lidi.

Hraje v něm roli obnažování a objevování vrstev osobní historie?
Ano. Jde o hru, jejímž předmětem je jistý způsob obnažování. Tím, že jsem umístila Curriculum vitae do kůlny u domu rodičů, jsem vytvořila další vrstvu k těm, které tam již jsou, a postupně je odhaluji. Je to věčný prales, který neustále bují. Těmi vrstvami se probírám, obnažuji vrstvy rodinné historie, několika válek.

V nánosech věcí leží cenné i zcela bezcenné předměty, které nesou příběhy. Je to vlastně muzeum. Na každé té věci by měla viset cedulka s jejím příběhem, která by vyprávěla historii. Jednou to udělám. Mé hledání dětské hravosti, energie a kreativity je také jistý druh obnažování mě samé sobě. Moje záliba v chovatelství, moje slepice, to samo o sobě není projekt, je to má nedílná součást. Jsem sice Pražák a patriot z periferie města, ale vlastně bych chtěla být selka.

Proč ale právě slepice?
Lidé mají kura domácího za hloupého ptáka. Žije ve špinavém kurníku, případně ještě lépe patří do klece v drůbežárně za městem, protože páchne a vydává divné zvuky. Pro většinu lidí jsou to jen stroje na výrobu vajec. Mě místo nějakého strojku budí ráno kohouti a moje slepice mají i svůj slepičí orchestr. Dříve si lidé slepic vážili, mívaly dokonce někdy i čestné postavení u dvora, objevovaly se také na dobových portrétech a zátiších. Asijské slepičky, které chovám, mají dokonce léčitelské schopnosti, používají se k léčení psychiky.

Potkáváte hodně lidí, kteří sdílejí váš smysl pro humor a hru? A kam až chcete CocoKarl dotáhnout?
Nabízím lidem ekologicko-recyklační hru, která ovšem proniká třeba na přehlídkové molo Prague Fashion Week a do konceptu jsem zapojila i má zranitelná kuřátka, která mám doma na zahradě. Chci realizovat kontejner k recyklaci krmiva pro slepice. Postupně představím i prakticky smontovatelný domácí kurník. Šperky s motivy slepičího světa tiskneme na 3D tiskárně, takže se moje slepice propojují i s nejnovějšími technologiemi.

Každý si tedy v CocoKarl může najít, co ho zajímá a nadchne. Vše, o čem se bavíme, se dá sdělit jedině s humorem a ve hře, která motivuje ke spolupráci a naslouchání. A společně ti lidé pak můžou přispět k záchraně planety.

Projekt CocoKarl se představil i na letošním Designbloku před Expem 58 na Letné. Byly součástí instalace i živé slepice z vašeho chovu?
Ano. Plemeno paduánka je francouzského původu, stejně jako reklamní agentura Havas, která sídlí právě v Bruselském pavilonu na Letné. A Francie má také ve znaku kohouta a navíc je podle čínského kalendáře právě rok kohouta (smích). Jde jen o to začít si hrát i v běžném životě a tuhle hru symbolů, které propojují naše projekty i životní osudy, si užít naplno.

Ale teď vážněji. Část projektu, umístěnou před Expo jsem nazvala Design v kurníku. Design nemusí mít přece jen dnes tak obvyklou strohou podobu. Klidně se může znovu, jak tomu bylo třeba v secesi, inspirovat rustikálními motivy a zafungovat dnes jako propojení města a venkova, což je i jeden ze záměrů mého projektu. 

Luboš Vedral Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít