Jeho ilustrace tisknou přední světové deníky. 'Inspirace je mýtus, za nápady stojí dřina,' říká
Dříve se věnoval graffiti a po stěnách španělských budov za sebou nechával barevné muraly. Až později se rozhodl přesunout z ulic do studia a věnovat se ilustracím. Z Magoze se brzy stal jeden z nejžádanějších ilustrátorů v Evropě. „Mám to štěstí, že jsem v bodě, kdy si můžu vybírat, pro koho a co budu tvořit,“ popsal v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz umělec, jehož ilustrace jsou známé třeba z amerického deníku The New York Times.
„Líbí se mi motiv na vaší tašce, můžu si ho vyfotit? Sbírám zajímavé obrázky, když nějaké vidím,“ zareagoval na mou plátěnku mladý umělec, vystupující pod jménem Magoz, krátce poté, co jsme se usadili v malé kavárně na pražských Vinohradech.
Na místo schůzky přijel Uberem, protože - jak sám řekl - v pražských ulicích se ještě nevyzná. „Moje práce je se mnou 24 hodin denně a nejde ani tolik o práci jako o moji vášeň. Pokud jdu na výstavu, pracuji nebo si užívám volný čas,“ popisuje s úsměvem nad hrnkem zeleného čaje hned ze začátku rozhovoru. Do Česka přijel na několikadenní festival ilustrace LUSTR.
Jak byste pár větami popsal sám sebe?
Rád říkám, že jsem spíš člověk, který řeší problémy, než jen ilustrátor. Přicházím s nápady mnohem radši, než kreslím. To je také důvod, proč v sobě moje ilustrace schovávají různé metafory a takový poetický jazyk. Jsem zvědavý a rád se pořád učím něčemu novému.
Ve své tvorbě často narážíte na sociální témata, jako je třeba násilí na ženách. Co je podle vás sdělení, které má ilustrace nést?
Myslím, že je velmi důležité rozumět tomu, že ilustrace není jako umění. Umělci se jednoho dne probudí a vytvoří to, co chtějí. Ilustrace ale vždy koresponduje se zadáním a nějakou myšlenkou, kterou musíte rozvést. Většinu věcí, které dělám, dělám na základě přání klientů, pracoval jsem pro New York Times nebo Le Monde.
Přinesou mi téma, to je taková první jiskra. Mým úkolem je přetransformovat tohle téma, pokusit se odstoupit od textu a vytvořit nový pohled. Může to korespondovat s myšlenkami v textu, může to být ale i můj vlastní pohled. Snažím se hlavně vyhýbat politice.
Jak už jste zmínil, pracujete také s velkými deníky. Jakou roli hraje podle vás ilustrace ve zpravodajství?
Dle mého ilustrace dělají texty zajímavější. New York Times nebo jakékoliv jiné velké noviny jsou velmi vážné a obrázky jim dávají trochu prostoru dýchat. Myslím si, že nejlepší ilustrace je ta, která má nějakou přidanou hodnotu, obohacuje text. Pokud máte text o tom, že bar zavřel, nemá moc smysl ilustrovat zavřený bar, tím nic nepřidáváte. Vztah mezi obrázky, fotografií a ilustrací je velmi zajímavý. Jejich funkce jsou totiž dost odlišné na to, aby spolu mohly fungovat. Fotografie pomáhá představě čtenářů, ilustrace je jiná.
Vzal jste někdy zakázku, kterou jste nedokončil?
Někdy se to stane. Občas si klienti na začátku myslí, že je to pro ně to pravé, pak se ale z nějakého důvodu rozmyslí. Někdy se taky stane, že art director, který zakázku zadává, nemluví stejným jazykem jako vy, nemá stejný vkus, nevidí stejný cíl. Některé projekty jsou takové a je třeba si to uvědomit co nejdřív, aby ani jedna strana neztrácela čas.
Výzva? Udělat ilustraci k článku Jak 'mít' fit penis
Co bylo tím nejhorší, co jste kdy musel ilustrovat?
Nejsem si jistý. Někdy jsou články, ke kterým tvořím ilustrace, třeba v New York Times, o dost těžkých tématech, jako je násilí na ženách. Člověk proto musí být velmi opatrný, protože se to dostane k tisícům lidí a existují nějaké hranice. Nemyslím tím v žádném případě cenzuru, jde spíš o to uvědomovat si odpovědnost za to, co tvoříte. Myslím, že tahle témata jsou nejtěžší. Nemám ale jeden projekt, který by mě nějak rozsekal, mám hodně těch, nad kterými dost přemýšlím.
Taky si pamatuju, když jsem pracoval pro italský deník La Republica, kde jsem měl vytvořit ilustraci k článku, který byl o tom, jak mít „fit“ penis. Věděl jsem ale, že to uvidí děti, ženy, liberálové, to byla výzva.
Stává se vám občas, že vám chybí inspirace?
Tak zaprvé, já nevěřím na inspiraci. Nemyslím si, že nápady k vám přijdou jen tak z ničeho nich, podle mě je inspirace mýtus. Je možné, že v některé dny máte lepší nápady než jiné, ale je to proto, že pracujete, dřete, přemýšlíte, děláte něco, abyste na dobré nápady přišli. To se opravdu nestane jen tak, když zrovna plavete v bazénu. Pro mě je proto při záseku nejlepší pracovat víc, jít se projít, zacvičit si, hrát šachy, zkrátka dělat různé věci a dostat se přirozeně zase do správného myšlenkového procesu.
Jste nomád, každou chvíli žijete jinde, nepomáhá to taky trochu?
Ano, nestěhuju se totiž nikdy do míst, kde to znám. Jde vždy o neznámé destinace, musím vystoupit ze své komfortní zóny, a to hodně pomáhá. Přemýšlet mimo rámec věcí, oprostit se od zvyklostí, zkoušet a poznávat věci každý den.
Kdybych se teď porovnal sám se sebou před pěti lety, je vidět, že jsem mnohem víc flexibilní, umím se přizpůsobit novým situacím. A tohle se odráží také v mé práci. Pokud mám zadání a nemám nápady, nepanikařím, vím, že to přijde. V tomhle mi nomádský způsob života pomohl.
'Jdu proti realitě'
Co máte na ilustraci ze všeho nejradši?
Pro mě je nejzajímavější to, že můžu vytvářet svou vlastní realitu. Dost často porušuju pravidla, nedržím se perspektivy, u některých věcí a tvarů měním jejich význam. Lidi, kteří se na mou tvorbu dívají, to nutí přemýšlet, představovat si a přinést do toho všeho svoje vlastní nápady, myšlenky. To je pravděpodobně taky důvod, proč to dělám. Dovoluje mi tvořit nové cesty, jak se vyjádřit, vytvářet obrázky, které šokují, a přitom nejde o schopnost zachytit realitu. Řekl bych, že jdu dokonce proti realitě.
Jak těžké je v dnešní době, kdy je konkurence roste, získat klienty?
Já mám dost velké štěstí, protože jsem v bodě, kdy chodí klienti za mnou a já si můžu vybírat, na čem chci a na čem nechci pracovat. Nemusím proto už příliš propagovat svou práci, je ale pravda, že mám blog, newsletter, takže se spíš snažím vytvořit komunitu a dělat na vlastních projektech, kde nezáleží na tom, jestli dostanu provizi, nebo ne. Chci se jen zlepšovat a věnovat se své práci.
A pro ilustrátory obecně?
V dnešní době je to čím dál těžší, protože existuje mnohem víc konkurence. Každý rok se objevují noví lidé, kteří se dostanou na trh. Ilustrace zažila v posledních pěti letech velký boom, je to hlavně díky internetu a tomu, že o ilustrace mají zájem média. Je to proto těžší a těžší, ale myslím si, že je to skvělá profese, ve které se člověk může naučit hodně sám, všechny nástroje jsou dostupné zadarmo nebo velmi levně a propagace je jednoduchá. Samozřejmě je třeba, aby člověk nabídl něco unikátního, když budou všichni dělat to samé, bude to těžké.
Je tedy originalita a unikátnost to, co je podle vás na práci ilustrátora nejtěžší?
Řekl bych, že nejtěžší je najít sám sebe, svůj styl a být s tím spokojený. Člověk zkouší různé věci a nikdy si není úplně jistý. Pak ale přijde moment, kdy si uvědomí, že našel způsob, který ho baví, něco, co chce dál vyvíjet, a po určité době si uvědomí, že už našel svůj styl. Tento proces není třeba jako matematika, je to jiné, nejste si jistí, že se to děje, dojde vám to, až když se to stane.
Kdy se tohle stalo vám?
Myslím, že je to tak sedm let nazpět, když jsem pracoval pro různé magazíny. Dělal jsem rozhovory s lidmi, které jsem obdivoval, takže jsme krůček po krůčku zjišťoval, co chci dělat, jak se dívat a vnímat ilustraci. Někteří ilustrátoři rádi zobrazují realitu, někteří ji stejně jako já odmítají. Zhruba v té době jsem se sám sebe ptal, jaké ilustrace chci dělat a co chci v budoucnu vytvářet.
