K Rychlým šípům se dostal v roce 1968. A to navzdory tomu, že Jaroslav Foglar byl pravověrný skaut a Marko Čermák zase pravověrný tramp. „Třenice občas vznikaly,” přiznává s úsměvem. 

Text je převzatý z Českého rozhlasu Radiožurnálu

„Já ale nejsem ten tramp, který se válí opilý v příkopě před hospodou. Já jsem tramp, který utíká do lesa a táboření u mě vždy vítězilo nad interiérem,” vzpomíná. „Skautu jsem navíc vždy fandil a fandím mu dodnes.”

K Rychlým šípům se dostal díky vyhranému konkurzu v roce 1968. A minimálně zpočátku to neměl úplně jednoduché, navazoval totiž na práci prvního foglarovského kreslíře Jana Fischera. „Trefit se do jeho linek nebylo úplně snadné,” přiznává. „Byl o hodně lepší než já. Uměl zkratku a měl švihovou linku.”

A Jaroslav Foglar trval na tom, aby si jeho postavy zachovaly fischerovský rukopis, a tak měl Marko Čermák co dělat. „Ale dělal jsem to rád, byl jsem šťastný, že kreslím Rychlé šípy.”

Měl přitom přímo smrtelné tempo – neuvěřitelných 24 stran komiksu za měsíc.  „Kreslil jsem celý den, celou noc a zase celý den,” vzpomíná. „Pak jsem jednu noc spal a pokračoval jsem dál. Na fotografiích jsem viděl, jak se ztrácím. Nakonec se ze čtyřiadvaceti dílů stalo dvanáct měsíčně.”

Rychlé šípy nakonec skončily neslavně – za normalizace je komunisté opět zakázali. „Byl jsem ale tak urvaný z kreslení, že jsem ani nestihl být pořádně smutný. Navíc v tu dobu začali šlapat Greenhorns, kde jsem hrál na banjo – a to byla moje náplast,” přiznává Marko Čermák.

Alžběta Švarcová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít