Autor životopisného komiksu Nicka Cavea: Distancuje se od toho, ale líbí se mu to

Pustit se do životopisu jedné z nejvýznamnějších postav světové kultury posledních desetiletí – zpěváka Nicka Cavea – chce odvahu. Německý komiksový autor Reinhard Kleist si usmyslel, že Australanův život odvypráví napínavým obrazovým románem. Pracoval na něm i spolu s muzikantem několik let a teď představil jeho český překlad i na mezinárodním veletrhu Svět knihy.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Reinhard Kleist při práci. | Foto: Wolf-Dieter Tabbert | Zdroj: Carlson Verlag

Kdy a jak jste se vlastně vůbec dostal k tvorbě grafických románů?
No, já jsem se celkem dlouho věnoval kreslení klasických komiksů. Moje vůbec první knížka byla trochu podobná jako to, co dělám teď, pak jsem se ale vydal jiným směrem. Zaměřil jsem se spíš na fantastiku. Ovšem tam přiznávám, že jsem se nikdy nedočkal většího úspěchu.

Přehrát

00:00 / 00:00

Německý komiksový autor Reinhard Kleist si usmyslel, že odvypráví život Nicka Cavea.

Až jednou za mnou přišel můj berlínský spolubydlící, velký fanoušek Johnnyho Cashe. Přinesl mi jeho životopis a říká mi: „Hele, proč neuděláš něco o něm?“ Tak jsem si to přečetl a opravdu mě to nadchlo. Začal jsem na tom intenzivně pracovat a komiks o Cashovi znamenal v mojí kariéře velký průlom. Od té doby jsem u tohoto tématu zůstal.

Biografie je pro mě takový pevný bod, můžu se o to opřít. Vyprávím tedy příběh, zároveň se ale můžu pustit do dalších témat. To je asi čtenářům jasné, že nemají v ruce jen fakta. Vždycky se snažím vytvořit za životní příběh ještě jeden další.

Pro někoho, kdo se v tom vůbec nevyzná... Vytváříte grafické romány. V čem je to tak jiné od běžných komiksů?
Úplně přesně to asi nejde oddělit. Pojem „graphic novel“ se v Německu objevil tak před patnácti lety a musím říct, že celou naši komiksovou scénu naprosto zásadně proměnil, myslím, že k dobrému.

Kde přesně je ta hranice, co je klasický komiks a co grafický román, tak to vám asi neřeknu. Jsem komiksový autor a zabývám se hlavně grafickým románem. To je stejné jako manga, taky to jsou komiksy. Máme vždycky nějakou nápovědu, jak vlastně můžeme o příběhu přemýšlet.

Grafický román je spíš pro dospělé, je to většinou delší a trochu serióznější příběh. Ale řekl bych, že je to trochu šedá zóna. Ten pojem není úplně přesný. Každopádně komiksovou scénu jako takovou to hodně posouvá.

Už jste to tady zmínil – po Johnnym Cashovi přichází Nick Cave. Postavu Johnnyho Cashe ostatně najdeme i tady. Jsou si tihle dva v něčem podobní?
Vlastně tam podobnost je dost velká. Minimálně v tom, že oba spojuje šílený workoholismus. Pak ta typická temná stránka, ta je tedy u Cavea daleko silnější. Nicka Cavea ale hudba a osobnost  Johnnyho Cashe ovlivnila jako mladého kluka. Poslouchal ho, fascinovala ho Cashova muzika, ale zároveň i jeho životní a umělecké postoje. Díky tomu s Cave myslím dost jasně vymezil i vlastní vkus a hudební názory.

Caveova první kapela hrála povrchní, konformní hudbu, on přitom o nic takového nestál. Chtěl prorazit do úplně jiných sfér. Cashe zase ovlivnila jiná hudba – třeba i hodně tradiční „Amerika“. Oba paradoxně spojuje i schopnost vnímat vliv ostatních hudebních stylů. Konkrétně pro tvorbu Nicka Cavea je to zásadní dodnes.

V knížce je pět velkých kapitol. Jak jste vybíral témata?
Myslím, že na začátku jsem jich měl v hlavě ještě míň, snad jen čtyři. Přemýšlel jsem, jak vyprávět Caveův příběh – a připadalo mi nejlepší použít k tomu postavy z jeho písní. A říkal jsem si, která z těch postav by mohla zprostředkovat jednotlivé části jeho života.

Nakonec vidíte výsledek: není to časově rozdělený životopis, šel jsem spíš po tématech. V první kapitole je to rozervaný kluk, co uteče z domova. Pak přichází velká láska s Anitou Lane – v kapitole podle songu „Where the wild roses grow“... Třetí kapitola je pak berlínské období a Caveovy  záchvaty románového psaní... Schválně si to ještě jednou pročtěte a uvidíte.

Chtěl jsem těm kapitolám vždycky dát ještě nějaké jednotící téma, co mi připadalo pro příběh určující. Jde tu i o vytváření nových postav, jiných světů – a to je právě případ poslední kapitoly nazvané Higgs Boson Blues. Je docela legrační, že nápad pracovat s touhle písní jsem měl ještě před tím, než jsem se s Nickem vůbec poprvé potkal. A on mi pak řekl: tenhle song pro mě znamená hledání pravdy, otázky po našem prapůvodu. Tak jsem se k tomu vrátil. V poslední kapitole se to všechno protíná. Vypravěč Nicka i ostatní postavy znovu konfrontuje s jejich vlastním osudem. A vede to zas a znovu k otázce, co s tím má co do činění Nickovo umění – a umění obecně.

Jak úzce jste tedy s Nickem Cavem spolupracoval?
Párkrát jsme se potkali, ale většinu jsme vyřizovali po e-mailu. Nemůžu říct, že by mi Nick nějak extra pomáhal s detaily. Na podrobnosti ze života jsem se ho vlastně ani ptát nechtěl. On sám mě k tomu postrčil, ať nechám čistě životopisná fakta stranou.

Co mě u něj překvapilo, byla rychlost, s jakou třeba po e-mailu reagoval na moje otázky. A i když stál v pozadí a nechtěl mi do toho zasahovat, věděl jsem, že mu celý tenhle můj výmysl leží na srdci. Ve chvíli, kdy jsem se nemohl s kreslením a celým příběhem hnout z místa, vždycky to nějak vycítil a povzbudil mě, třeba jen nějakou drobností.

A jak reagoval, když viděl, jak to celé bude vypadat?
To je vtipné... Napsal skvělou větu na obálku knížky, totiž že se od toho všeho úplně distancuje, ale zároveň mu to připadá skvělé – což mi řekl, i když jsme se loni potkali po jednom z jeho koncertů.

Myslím, že je s tím fakt spokojený. Určitým potvrzením je pro mě i to, že knížku propaguje a prodává i na svých osobních stránkách. Mám v hlavě jedno dost legrační setkání v Londýně. Měl jsem hotovou tak půlku obrázků z plánované knížky, pečlivě si je prohlížel... a sedlo to. On na to možná nevypadá, ale dost jsme se tenkrát nasmáli. To jsou věci, které potěší.

Byl tu Johnny Cash, teď Nick Cave. Kdo je další na řadě?
No, víte co... Chtěl bych teď přece jen trochu ubrat a pustit se do trochu menších projektů. Přece jen okolo cashovského i caveovského komiksu je dost velký humbuk, který ještě zdaleka není u konce.

Chci se vrátit k tématu, na kterém už jsem dělal – k příběhu „Boxera“ Emila Griffitha. Je to pro mě taková srdcovka. I když ho teď nikdo moc nezná, tak v 60. a 70. letech to byla velká hvězda, několikanásobný mistr světa.

Těch příběhů je u něj spousta. Sport, napůl přiznaná homosexualita. Pár věcí mě nepřestane fascinovat. On byl boxer, ale víte, co bylo jeho občanské povolání? Návrhář dámských klobouků! No tohle všechno přece musí někdo převyprávět! Ale abych to nezamluvil, samozřejmě se dál budu věnovat i hudebním tématům.

Pracoval jsem teď dost s muzikanty na takzvaných „life drawing“ koncertech, stejně jako tady na Světě knihy (během koncertu Kleist živě ilustruje píseň, která se zrovna hraje na pódiu, pozn. red.). To jsou akce, které mě zase popostrčily. Samozřejmě mám několik osobností, která bych si rád zpracoval. A jestli na to dojde, myslím, že moje příští velké téma bude David Bowie.

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme