Hlavou proti betonu: Příběh architekta, který zasvětil život záchraně památek

Nejprve chtěl Josef Němec být bytovým designérem. První návrhy realizoval ve Zlíně u firmy Baťa. Pak se ale rozhodl pro architekturu na brněnské fakultě. Nakonec se celý život se věnoval záchraně starých domů. I díky němu mohou lidé dodnes obdivovat řadu památek, ať už se jedná o Velké náměstí v Kroměříži nebo brněnskou vilu Tugendhat. Jednadevadesátiletý architekt za svou kariéru navrhl a postavil jediné dílo – vlastní dům.

Paměťová stopa Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Opravená vila Tugendhat | Foto: Ivan Holas

Narodil se roku 1928 v Dolním Němčí na Uherskobrodsku v rodině místního kováře a karosáře. V dílně prakticky vyrůstal, a přestože namísto železa dal přednost dřevu, má z dětství řadu krásných vzpomínek. K rodné obci se ovšem váží rovněž nejhorší okamžiky jeho života z 25. dubna 1945, když přes vesnici přecházela fronta.

‚Jako bombardéry za války.‘ Srpen '68 vyhnal syna brněnského architekta do Afriky

Číst článek

Bylo mu tehdy 17 let a měl v tu chvíli jako stovky jeho vrstevníků kopat obranné zákopy u Kroměříže. Jakmile ale dostal od rodičů dopis, že je u nich slyšet dunění děl z blízkého Slovenska, na nic nečekal a utekl domů. Tam s otcem, veteránem z první světové války, postavili na zahradě malý, ale poměrně pevný kryt. To byly vlastně jeho stavitelské počátky.

„Bunkr měl asi dva metry na šířku a čtyři na délku. Vykopali jsme v zahradě hlubokou jámu, stěny a strop jsme udělali z fošen a nahoře byly ještě velké neopracované kmeny do pyramidy, aby všechno sklouzávalo do boku. Němci ustupovali z Bílých Karpat a trvalo to někdy od pěti ráno do šesti odpoledne, nepřetržitá dělostřelba a bombardování. Následky v obci byly zlé. My jsme to naštěstí všichni přežili,“ vzpomíná architekt na momenty, které i s odstupem času považuje za nejhorší chvíle svého života.

„Bunkr by prý asi vydržel zásah dělostřeleckého granátu, ale ne letecké bomby. Jedna přitom spadla asi 200 metrů od našeho domu a ten se celý zatřásl.“

Zachránit „staré barabizny“

Po osvobození se Josef Němec vrátil do Zlína, kde už od roku 1942 pracoval u firmy Baťa a současně navštěvoval Baťovu školu práce. Věnoval se designu interiérů a nábytku, perspektiva dobré kariéry a hmotného zajištění ovšem vzala za své po roce 1948, kdy začal být koncern parcelován na menší státní podniky s nejasnou perspektivou.

Domy na Velkém náměstí v Kroměříži | Foto: Mercy | Zdroj: Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0) | CC BY-SA 4.0,©

Dvacetiletý mladík se nakonec rozhodl studovat Fakultu architektury Vysokého učení technického v Brně. Zde si jeho talentu všiml legendární profesor Bohuslav Fuchs, který jej začal vedle školních prací zaměstnávat i na svých vlastních projektech. Krátce po absolvování jej doporučil k velmi zodpovědnému úkolu – založit brněnskou pobočku Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů. Tu také Němec od poloviny padesátých let až do jejího zrušení v roce 1992 sám vedl.

Podílel se nejen na vytvoření metodiky k rekonstrukci chátrajících památek, ale též na záchraně řady z nich, například domů na Velkém náměstí v Kroměříži, hlavní budovy Moravského zemského muzea v Brně, nedalekého bloku Staré radnice či Měnínské brány jako jediného dochovaného zbytku brněnského městského opevnění.

Josef Němec, 70. léta | Zdroj: archiv Josefa Němce

„Rekonstruovali jsme i celý Malý Špalíček (soubor několika původně gotických a renesančních budov v centru Brna, pozn. red.) na Zelném trhu. Jeho čelo se zřítilo v roce 1968 kvůli středověkému podzemí, které nevydrželo, když je zaplavila voda z prasklého vodovodního potrubí. Celý objekt jsme museli sanovat, pak jsme tam měli i vlastní sídlo. A byla celá řada dalších momentů v obnově historických objektů, které sehrály roli v tom, že jsem u toho tak dlouho vydržel,“ říká Němec.

Jako odborník a vedoucí pracovník přitom velmi často potřeboval hodně silné nervy, aby dokázal ochránit kulturní dědictví v komunistickém režimu, který dával nejen v architektuře přednost „pokroku před starou veteší“. Nelibosti vysokých funkcionářů ostatně čelil opakovaně nejen kvůli své profesi – poprvé ještě během studií po bratrově emigraci, podruhé při snaze očistit koncem 50. let jméno svých profesorů Fuchse, Rozehnala a dalších, kteří byli pro smyšlená obvinění perzekvováni, a potřetí na začátku procesu normalizace.

Josef Němec na služební cestě, konec 70. let | Zdroj: archiv Josefa Němce

Přestože se během Pražského jara politicky neangažoval, stačilo jeho zvolení do přípravného výboru nového Českého svazu architektů. Poté, co ministerstvo kultury začátkem 70. let opět dostalo svaz plně pod svou kontrolu, byl z něj spolu s mnoha dalšími vyloučen, nesměl publikovat ani vyjet do zahraničí.

Brněnskou pobočku SÚRPMO však vedl i nadále, přestože normalizační rektor VUT v Brně a člen ÚV KSČ Vladimír Meduna a další vysoce postavení komunisté usilovali o jeho odvolání. „V Praze to řešili, ale stále to odkládali, pravděpodobně to byl i takový boj mezi Brnem a Prahou, že v Brně něco chtěli, ale Praha si to dělala po svém. A mezitím i ty stranické špičky v Brně získaly povědomí o tom, že ústav k něčemu je, že odvedl velký kus práce k záchraně památek a tvář Brna že byla nějakým způsobem očištěna.“

Funkcionalismus cizí i vlastní 

Funkcionářům, se kterými se Josef Němec nemohl při své práci shodnout, se raději vyhýbal. Naštěstí našel dost těch, kteří chtěli pro památky v Brně i jinde opravdu něco udělat. Dobře se mu spolupracovalo například s odborem vnitřních věcí tehdejšího Národního výboru města Brna, pod nějž spadala také správa obrovského množství znárodněných budov.

Jednou z nich byla i světově proslulá vila Tugendhat, která už desítky let chátrala a hrozilo vážné poškození statiky. O její záchranu doslova v hodině dvanácté se zasloužil právě Němec, který jako jeden z prvních začal už v 70. letech požadovat rozšíření památkové obnovy na objekty moderní architektury.

Vila Tugendhat | Foto: Lukáš Kamen

„Ta úžasná stavba byla opuštěná a v téměř havarijním stavu, konal se tam léčebný tělocvik. My jsme věděli, že vila Tugendhat je jedna z významných funkcionalistických staveb, a to významu evropského, či dokonce světového,“ říká architekt. Stal se jedním z těch, kteří neustále nadhazovali a propagovali, aby byla vila převedena do majetku města Brna a aby se potom Brno postaralo o její rekonstrukci.

„Nakonec se to podařilo – vila se v roce 1981–85 spravila a zachránila před haváriemi, součástí byla především nová střecha a obnova těch velkých skel, z nichž některá byla roztříštěna už při bombardování Brna. To byla jedna záchranná etapa. Ta další, která jí vrátila původní lesk, následovala až v letech 2010–2012,“ popisuje architekt.

Vila Tugendhat | Foto: Ivana Veselková

Vztah k funkcionalismu už přitom Josef Němec předtím demonstroval na svém jediném samostatném díle – vlastním domě postaveném v šedesátých letech v atraktivním prostředí vilové čtvrti v brněnských Pisárkách. V té tobě byla v jihomoravské metropoli obrovská bytová krize, na bydlení se čekalo deset i více let.

Absolvent Baťovy školy práce ovšem nebyl zvyklý čekat s rukama v klíně a rozhodl se postavit dům, ve kterém by se mu dobře bydlelo a získal v něm pocit nového domova, protože i po rocích strávených ve Zlíně a Brně se stále cílil víc doma v rodném Dolním Němčí. Představy odborníka o vlastním domě byly ovšem značně odvážné, však jej taky od projektu náročného na materiál a technologie zrazovali všichni blízcí, včetně jeho bývalého učitele profesora Fuchse.

„On to řekl velmi jemně: ‚Jožane, výborně! Líbí se mi to, ale postavte to ve Švýcarsku!‘ Ve mně cuklo a přemýšlel jsem, jak to myslel. Zřejmě tak, že to tady nepostavím, že uteču, zmůžu se ve své profesi a postavím to tam, kde by se to postavilo snadno. A myslel tím Švýcarsko. To mi došlo až dodatečně,“ vzpomíná Němec.

Kvůli domu nešel do světa

Tvrdohlavý rodák ze Slovácka však neustoupil. V roce 1963 dokončil projekt a dalších skoro pět let trvala vlastní stavba. Ve zcela nevhodné době, kdy nebyly dostupné potřebné materiály ani řemeslníci zvládající atypickou práci.

Stavba Němcovy vily, polovina 60. let | Zdroj: archiv Josefa Němce

Přízemní vila s úchvatným výhledem do údolí řeky Svratky přitom kombinuje kámen, režné cihlové zdivo, dřevěné obklady, nepohyblivé skleněné stěny z dvojitého skla a břízolitovou omítku. Také interiér je na svou dobu hodně nezvyklý a odkazuje zřetelně na inspiraci meziválečnou avantgardou – ve značné míře je použit vestavěný dřevěný nábytek, rampové osvětlení a další účelné prvky.

„Po kolaudaci v roce 1968 jsem se chtěl ženit, ale to zrovna přišli Sověti.  Chvíli jsme nevěděli, co dělat, byli jsme zmateni, tak až na jaře 1969 jsme vykonali tichou svatbu. Když se Rusové 21. srpna objevili, tak tam naproti na kopci – na Jurance – budovali palebné postavení dělostřelectva. Viděli jsme je tam pobíhat v těch šedozelených uniformách, jak to tam chystají,“ popisuje Němec. Rusové podle něj tenkrát hrozili, že když bude Brno revoltovat, spustí kanonádu.

Manželka Josefa Němce | Zdroj: archiv Josefa Němce

„Velké napětí trvalo několik dní. Kdyby ten dům nestál, kdo ví, co by se mnou bylo – možná bych byl jeden z těch, kteří po roce 1968 utekli, ale já jsem vytrval. Protože jsem tady měl tento dům a chtěl jsem pokračovat v cestě za záchranou památek nejen v Brně, ale všude, kde jsme územně působili. Když ten režim založil ústav na záchranu památek a zvolili si mě, abych ho začal budovat, byl to určitý závazek. Nezávisle na tom, jaká partaj a vláda existuje či jaký prezident tam zrovna sedí.“

Ani po zrušení Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v roce 1992 tehdy čtyřiašedesátiletý architekt nesložil ruce v klín. Na několik let se zapojil do porevoluční architektonické a urbanistické přestavby Brna, po roce 2000 i přes zhoršující se zrak a artrózu přijal nabídku na spolu realizaci první etapy vysokoškolského kampusu v Olomouci. A stále se těšil ze svého domu.

Z klukoviny vlastizrada. Černíka sebrali rovnou ve škole, pak mu ale pomohl estébák, který ho zatýkal

Číst článek

Na veřejnosti se jim nijak nechlubil, přesto se o něj začali postupně zajímat kunsthistorici. Dostal se do prestižních publikací o slavných vilách Jihomoravského kraje i města Brna. A v roce 2012 došlo k nečekané návštěvě.

„V létě najednou kdosi bez ohlášení zvoní u branky, tam mladá dáma ověšená stativy, fotoaparáty, dalšími filmovými potřebami. Přestavila se jako Američanka Leslie Williamsonová, měla v ruce knížku o slavných vilách a ukazovala mi můj dům s tím, že si mě našla a že by si dům ráda prohlédla, protože to je jeden z prvních domů z 60. let v Československu, který se v tomhle funkcionalistickém slohu budoval.“

Architekt sice neuměl anglicky, protože ovládal jen němčinu, přesto fotografku pozval dál. „Byla tady půldruhého dne a nafotila spoustu detailů – dřevěné plastiky, které jsem sám vyrobil, část krbu, ložnice, venku zahradu a všechno možné. Potom mi poslala knihu, která vyšla v New Yorku a kde je můj dům spolu s asi jedenácti domy z celé Evropy, kde se objevují taková zvučná jména jako Alvar Aalto z Finska nebo Le Corbusier z Francie. Prostě se jí to tady zamlouvalo a chtěla to mít dokumentováno. To byl okamžik, kdy jsem ucítil velkou radost a zadostiučinění. Překvapilo mě to, nečekal jsem to. Takových domů je dneska v Brně víc, ale můj byl první. Asi proto jí hodně zaujal a chtěla se dostat dovnitř.“

Ivan Holas Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme