Fotograf Péter Korniss 50 let pracuje na jednom projektu, velkou retrospektivu teď vystavuje v Praze
Ztracená minulost střední Evropy i její proměna za posledních 50 let - to je téma nové výstavy na Staroměstské radnici v Praze. Přední maďarský fotograf Péter Korniss prožil a zachytil na fotografiích zásadní proměny naší společnosti. V zapadlých oblastech Maďarska, Rumunska i Slovenska začal fotit před pěti desítkami let. Do Prahy přijel zahájit svoji velkou retrospektivu.
Vaše výstava má název Touha po věčnosti, je rozdělená na pět částí a hned první jste nazval „Minulost“. Je v tom nostalgie? Myslíte si, že minulost je ve střední Evropě nenávratně pryč?
Tuhle kapitolu jsem nazval Minulost celkem spontánně. Když jsem fotil ty první snímky na přelomu 60. a 70. let, už tehdy to byla ztracená minulost. Jezdil jsem do izolovaných oblastí a vesnic, kde se ještě zachoval tradiční venkovský způsob života – ať už to bylo v Maďarsku, Rumunsku, nebo ve slovenských Tatrách, pár jich bylo dokonce i v bývalé Jugoslávii – v dnešním Srbsku. Když jsem s celým projektem začal, musel jsem pak lidi v Budapešti přesvědčovat, že je to skutečné.
Podívejte se třeba (v přízemí výstavy) na moji úplně první fotku z taneční zábavy z roku 1967. Lidi v Budapešti si nechtěli nechat vymluvit, že jsem takhle naaranžoval nějaký folklórní taneční soubor, nevěřili, že takhle ještě někdo může žít. A právě v tom asi tkvěl můj největší zdroj inspirace a motivace zároveň. Chtěl jsem ukázat, že tenhle svět ještě existuje. Sice jen na pár místech, ale ještě to tu je. Tyhle staré světy se vzájemně vždycky ovlivňovaly. Jak to vystihl skladatel Béla Bartók: „Je mezi námi daleko víc švů, které nás drží pohromadě, než rozdílů, které nás odcizují.“ Ta folklorní tradice je zkrátka nepopiratelná, strašně silná.
Když už jste zmínil rozdíly a odcizení, jedním z velkých témat vašeho díla je přechodnost. To se dá interpretovat různě. A dovolím si trochu zobecnit – vidíme tu přechod z minulosti do přítomnosti, od černobílé fotky k barevným stylizovaným obrazům. Má v sobě podle vás tuhle přechodnost celá naše společnost?
Rozhodně ano. Za posledních 50 let se naše životy neskutečně proměnily. V posledních dekádách se skloňuje jedno klíčové slovo – globalizace. Nakazilo to nejen tyhle vyloučené oblasti, ale i celý západní svět. V místech, kam jsem jezdil, jsou ty propasti daleko lépe vidět – díky lidovým krojům, dodržování rituálů. Život se tam změnil úplně od základů. Začali opouštět venkov a stěhovat se za prací do města – i tomu tady věnuju celou jednu kapitolu s názvem „Hostující pracovník“.
V poslední části mojí výstavy vidíte ženy, které opustily svoje prostředí – transylvánskou vesnici, svůj život. Pojmenovala jste tu i další rozdělovník – fotografický jazyk se za těch padesát let úplně zásadně proměnil. A to nemluvím jen o přechodu z černobílého obrazu k barevnému, jako reportér jsem totiž s barvou pracoval vždycky. Změnil se spíš celý fotografický svět – a nejzásadnější je asi přechod od analogu k digitální fotce. Digitalizace myslím úplně změnila naši celkovou schopnost pozorovat věci a lidi, začali jsme se díky ní úplně jinak vyjadřovat, vnímat sami sebe. Proto jsem začal pracovat i konceptuálně. Vidíte tady stovky let starou tradici „Narození Páně“, ve které jsem fotil skutečné vesničany. Jenže když je vytrhnete z původního prostředí a pozvete do města, je to obrovský kontrast. V tradičních kostýmech měli hrát v úplně jiném kontextu: paneláková sídliště se zdmi plnými graffiti, dokonce svoji scénku hráli i v nákupním centru. Tohle všechno je naše současnost. A vesničané – herci – s ní byli napřímo konfrontováni. Proto jsem ve všech částech výstavy musel použít úplně jiný styl.
Přesně jak to popisujete, tak to i vnímám. Máte specifické postupy, ty starší fotky jsou černobílé, dokumentární, působí to velmi autenticky. Naproti tomu ty novější věci jsou aranžované…
Mám pocit, že jsem to ale přesně takhle udělat musel. Jinak se to celé ani vyjádřit nedalo.
Každopádně v obou případech se lidem díváme do bytů, sledujeme jejich intimitu… Jak se vám je podařilo přesvědčit, aby s vámi na tomhle projektu spolupracovali?
Mám dojem, že to je na fotografově práci to nejzásadnější. Musíte si lidi získat, mít jejich důvěru. A to neuděláte jinak, než že jim projevujete respekt. Když je respektujete, otevřou se vám, začnou spolupracovat. Podle mě je to jediná možnost, jak s lidmi jednat. Potřebuju jejich důvěru a otevřenost. Pak jsem schopný je portrétovat a dělat to s opravdovostí a upřímností.
Jste tu dost známý, jak vidíte sám sebe v kontextu české a československé fotografie?
Je to dlouhá historie. S kurátorkou dnešní výstavy Danielou Mrázkovou se znám od 80. let, kdy jsme oba přednášeli v Oxfordu, spřátelili jsme se. Ona tady potom kurátorovala moji vůbec první výstavu Hostující pracovník a část vidíte i v té současné retrospektivě. Pak jsem se dostal do poroty Czech Press Photo, působil jsem tu 20 let, takže jsem opravdu potkal a poznal spoustu českých fotografů – a od Czech Press Photo mám i ocenění, kterého si moc vážím.
Přiznám se, že jsem velkým obdivovatelem české fotografické tradice. Koneckonců hned zítra chci zajet na výstavu Jindřicha Štreita, kterého znám už snad celé věky. Právě o něm si myslím, že je naprosto výjimečný. Samozřejmě je mi blízký, protože stejně jako já pracoval v zapadlých vesnicích. A vždycky jsem tak nějak cítil, že je to ryzí člověk s obrovským charismatem. Jeho fotky mi připadají ohromně upřímné. Myslím, že máme trochu jiný styl, ale záměr je vlastně úplně stejný. Je to někdo, koho opravdu obdivuju.
