Žena v roušce jako symbol současnosti. Obraz Sestřička předznamenala osud výstavy Jana Merty

Nevlídné počasí je ideální sezónou pro divadla, ale i muzea, výstavní sály a galerie. Dovnitř za kulturou se často vydávají i ti, kteří v letním období návštěvu vnitřních prostor ignorují. Výstavy zahajované koncem února nebo začátkem března měly letos velkou smůlu. Koronavirová opatření je totiž přerušila. K zasaženým akcím patřila také samostatná expozice malíře Jana Merty, která byla v únoru zahájena v prostorách pražského Musea Kampa.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Obraz Sestřička III, plátno o rozměrech 260 x 230 cm | Foto: Jitka Štichauerová | Zdroj: Český rozhlas

Výstava je pro výtvarníka vyvrcholením určitého období jeho práce. Na výstavu se v případě žijícího autora obvykle nedávají věci starší a už dříve vystavené, ale představují se věci nové, ovlivněné časem, dobou i myšlenkami, které ho jako v životě každého člověka, stále někam směrují.  

Také Jan Merta vystavil díla z poslední etapy své tvorby, které dosud vystaveny nebyly. Obrazem Sestřička III přitom snad osudově předznamenal situaci.

Tvořil ho v letech 2016 až 2018. Hlavu pokrývá bílý čepec a ústa jsou překryta rouškou. Její pohled patří situaci mimo prostor obrazu a je spíše soustředěný a vážný. Nejen o Sestřičce vykládá Merta v rozhovoru, který poskytl Radio Prague International.

Jaký je příběh tohoto obrazu?
Možná se to zdá být zvláštní, ale je to tak v případech, kdy se situace speciální stane situací obecnou. Téma sestřičky jsem začal dělat koncem 80. let. Existují tři obrazy sestřiček a dvě nebo tři práce menší na papíře.

Obrazy mají často nepřímý příběh. Maloval jsem hlavu, která na ní měla krystal, ze kterého prýštil pramen. Byla to malá kresbička. Z ní jsem dal pryč krystal a udělal si skicu. Připomnělo mi to sestřičku. Z krystalu se stal čepec a potom nastoupila i rouška. Postupně jsem vytvořil první a druhou verzi. Tato je třetí. Co skrývá pod rouškou, to nevíme.

Jan Merta | Foto: Jitka Štichauerová | Zdroj: Český rozhlas

Je zvláštní, že právě tento obraz je nyní tak aktuální. Všichni nosíme roušky. Vznik obrazu ale asi nezačíná přímo na plátně nebo na papíře.
Začíná v mysli. Začíná nějakou konkrétní inspirací, že se něco přihodí a člověka to hodí k nějaké obsesi, k nějakému motivu. To jsou často i stovky různých myšlenek, ze kterých by mohl vzniknout obraz. Věřím nápadům, které se vrací. To, co člověk zapomene, by možná měl zapomenout, to nestálo za to. Ale to, co se vrací, si myslím, stojí za to zkusit namalovat.

A pak je ještě další stupeň: když to člověk zkusí, ověří si, že věc může existovat jako obraz. Nebo zjistí, že nemůže existovat. Že vlastně nevyznívá. Pak obraz zaniká. Buď ho zničím, nebo na něm začnu malovat něco jiného.

Změna je zajímavější

Začínáte tedy nejprve skicou?
Ano, ale nedělám si takovou skicu, která by představovala něco hodně konkrétního. Je to jenom pár zběžných čar. Důležité je tam poznamenat formát, na který to chci malovat. Je velmi důležité odhadnout formát určitého námětu. Když se to nepovede, nedopadne obraz dobře.

Máte dopředu představu o barvách?
Mám určitou představu, která se často mění. Nejen o barvách. Někdy mám velice přesnou představu, jak má obraz vypadat, a pak už téměř ztrácím motivaci ho malovat. Když je představa příliš přesná, člověk už jako by byl jenom řemeslníkem. Ztrácí se moment překvapení a určitého dobrodružství, který tam je.

Obraz se během malování často proměňuje, a s tím i původní představa. To je pro mne mnohem zajímavější, když tam na mne číhá nějaká změna, kterou nemohu vědět dopředu.

Z výstavy Jana Merty v Museu Kampa | Foto: Jitka Štichauerová | Zdroj: Český rozhlas

Jak dlouho takový obraz tvoříte? Na této výstavě jste také ještě něco dokončoval těsně před vernisáží.
Je to velmi rozdílné. Člověk si může říkat, že když maluje roky, že by mohl mít nějaký trénink. Ale ono to vůbec není o nic jednodušší než na začátku.

Obraz může vzniknout během velmi krátké doby, protože už se tam nahromadilo nějaké předcházející myšlení a rozvažování. Nebo se může stát, že na obraze pracuji řadu let. Anebo obraz začnu v dávné minulosti a vrátím se k němu nějakým způsobem, protože cítím potřebu něco provést.

Něco prostě změnit

Vaše výstava bohužel musela být přerušena. Neuskutečnil se ani koncert, který se měl odehrát v kulisách vašich obrazů. Malou výtvarnou dílnu pro děti se povedlo uspořádat ke konci výstavy, kterou vám Museum Kampa po uvolnění trochu nastavilo.
To přerušení přišlo poměrně brzo. Výstava začala a byl konec. Teď sice mohla pokračovat dál, ale to byla už jen taková krátká doba na to, aby se návštěvníci vrátili. Je skvělé vystavovat právě tady na Kampě, ale chybí tu teď rozhodně návštěvnost zahraničních turistů. A také začalo být hezky. Lidé se zatím obávají uzavřených prostor a raději, pokud mohou, tráví volný čas v přírodě. 

Výstava v Museu Kampa právě skončila. Jan Merta už stačil rozebrat dřevěné rámy pod svými rozměrnými plátny a zabalit je do ochranných obalů. Věří, že výstavy, které chystá, už podobná omezení nepotkají. Návštěvníci si je tak budou moci v klidu vychutnat v prosinci ve Zlíně a v lednu ve Vídni.

Určitá očekávání, která člověk má, se tím nemohla splnit?
Myslím, že to je taková věc, kterou se nedá přímo reflektovat. Na lidi přicházejí různé formy pohrom, tahle má globální charakter. Týká se to celé planety. Člověk pociťuje vážnost. Třeba ví, že situace je někde jinde mnohem horší, že ještě dopadáme poměrně dobře.

Je to jedna z vlnek, ten koronavirus. Planeta se nachází ve velkých problémech. Možná už jsme přešli nějakou výhybku, že si nepočínáme příliš moudře. Tuhle věc pociťuji delší dobu a intenzivně.

Chci namalovat obraz, který by nebyl jenom nějakým banálním varováním, který by v sobě měl ještě nějakou naději, nějakou možnost něčeho jiného, něco prostě změnit.

Jitka Štichauerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme