Levitující konvičky, hrací kostky a ‚městonauti‘.
Malíř vrací Varšavě lesk Paříže severu


Přesně před 74 lety vypuklo ve Varšavě povstání proti nacistům. Němci při něm polské hlavní město téměř úplně srovnali se zemí. Varšava pak po válce vznikla znovu, od stolu a v době, kdy se dostalo ke slovu socialistické plánování. Z původního rázu města zbylo jen velmi málo. Sentimentální představy Poláků o předválečné „Paříži severu“ ale ožívají v surrealistických akvarelech polského malíře a architekta Tytuse Brzozowského. Server iROZHLAS.cz s ním mluvil o jeho díle i o vztahu Poláků ke své velmi mladé metropoli.

Varšava

Tytus Brzozowski tvoří v bytě v nižším domě v pravobřežní části Varšavy – v příjemné čtvrti Saska Kęmpa plné nových kaváren s klidnými ulicemi lemovanými stromy. „Zatím maluju tady, ale máme dvě děti, tudíž je to občas nepohodlné. Teď budu mít nové místo, ve kterém se budu moci odstřihnout, ve staré budově s velkými okny, všechno jsem si projektoval od začátku,“ říká v útulném a moderně zařízeném obývacím pokoji, který mu prozatímně slouží jako ateliér.

„To jsem já s mojí ženou a naším synem, tehdy jsme ještě neměli dcerku, takže jako trojice máváme našim přátelům, kteří bydlí naproti,“ vysvětluje malíř detail jednoho z obrazů. Na střeše modernistické kostky ponořené do zeleného stromořadí, tak typického pro varšavskou čtvrť Praha, stojí tři neurčité postavy. Vedle domu mezi stromy nechybí obří čajová konvice, vpravo na střeše pak ještě jedna menší.

Už jako student architektury Brzozowski do svých cvičných náčrtů dodával něco navíc. „Mám velmi rád různé surrealistické předměty, které se sem tam objevují. Nejraději mám, když se to děje ve Varšavě. A k tomu dodávám velký surrealistický prvek. Strašně mě baví normální scény, ve které se objeví něco výjimečně nepravděpodobného.“

Ať je to konvice, červená tramvaj na nečekaných místech nebo levitující hrací kostky. Na obrazech je i mnoho lidí a ukrytých symbolů. „Nejsou jen v ulicích, ale i na střechách, komínech, mostech, levitují v povětří,“ říká o svých „městonautech“ malíř.

„Polsko není Švýcarsko, tady je vždycky aspoň trochu chaosu a mně se zdá, že ty surrealistické prvky obrazům dodávají atmosféru ulic našich měst.“

Klíčový tématem je ale Varšava. „Varšava si 20. století prožila velmi bouřlivě, a to jí utvářelo specifickým způsobem. Část budov se obnovila, část se zrekonstruovala do jiné podoby, objevil se socialistický realismus, potom socialistický modernismus... Je to taková podivná směsice. V posledních 30 letech zažíváme příliv peněz a často také velmi chaotické moderní architektury. To je něco jedinečného, není to město, které se rozvíjelo normálním způsobem.“

„Varšava je také město plné nostalgie, protože se tu všichni souží. Varšavané rádi říkají, že předválečná Varšava byla Paříží severu, což není tak úplně pravda, ale my si rádi myslíme, že byla opravdu tak krásná. Je to silná nostalgie.“

„Vždycky, když se objeví nějaká nová fotografie staré varšavské zástavby, všichni se hrozně dojímají, jaká je to krása a jaká je to škoda, že už to není,“ popisuje Brzozowski to, co Poláci v jeho obrazech hledají.

„Ten, kdo bydlí v Praze, to vidí denně, ale mně to ve Varšavě velmi schází – rovná, pravidelná zástavba s nárožními domy, s činžovními domy a vnitrobloky. Tak jako před válkou.“



V 19. století byla Varšava provinčním městem, nebyla hlavním městem žádného státu, nerozvíjela se jako ostatní velká města regionu. Na počátku 20. století pak přišla hospodářská prosperita a s ní se začaly stavět i velmi elegantní činžovní domy. Většina z nich ale byla zničena při varšavském povstání.

Po válce se znovu postavily historické paláce, kostely a charakteristické dominanty města, původní činžovní domy ale ne. Dřívější majitelé pozemků neměli v té době možnosti obnovy původních budov ve stejném stylu. „Já myslím, že tyhle činžovní domy jsou pro Varšavu velmi důležité – ty, co zmizely, i těch několik, co zůstalo. Často je maluji,“ říká Tytus Brzozowski.

Varšava byla dříve i mnohem hustěji zastavěným městem než teď. „Ten, kdo bydlí v Praze, to vidí denně, ale mně to ve Varšavě velmi schází – rovná, pravidelná zástavba s nárožními domy, s činžovními domy a vnitrobloky. Tak má vypadat dobře prosperující město, je velká škoda, že Varšava už taková není…“

Pocit nostalgie dobře vystihuje obraz předválečných budov, které se nacházely v místě dnešního náměstí Defilad, které se rozkládá okolo ikonického Paláce kultury a vědy – takzvaného Stalinova daru Polsku postaveného ve stylu socialistického realismu. Činžovní domy na plátně symbolicky odlétají. „To samé místo je teď velká pustina uprostřed města,“ říká malíř.

„Je hrozná škoda, že Varšava nemá opravdové centrum. Já jsem zkusil na plátně obnovit všechno, co bylo dřív a do toho jsem přidal Palác kultury. Z toho je patrné, že on narušil původní síť ulic, která už by se teď nedala obnovit.“

Právě monumentální budova Paláce kultury vzbuzuje u Poláků emoce i po desítkách let. Nedávno se dokonce vedla debata o tom, zda by se takzvaný „Pekin“ neměl zbořit. I přesto zůstává moderním symbolem města a jistotou varšavského panorama.

„Je to symbol totalitarismu, dárek od Stalina na velkém náměstí na úkor normálního města. Neměl by být symbolem města, já bych chtěl, aby jím byl královský hrad nebo katedrála. Ale Palác kultury mám rád, často ho maluji. Vadí mi ale jeho okolí,“ vysvětluje Brzozowski a poukazuje na bezúčelnou zeleň, vyšlapané cesty, neutěšená suchá „pole“ a parkoviště, které městskou dominantu v jejím širokém prostoru obklopují.

Jistotou varšavského panorama jsou také moderní mrakodrapy, které leckterého českého návštěvníka polské metropole překvapí. „Varšavané mají své mrakodrapy rádi, mají rádi panorama, které jim připomíná hospodářský úspěch, úspěch Polska. A staví se další a čím dál tím vyšší.“

Brzozowského oblíbenou varšavskou budovou je katedrála na Starém městě. Právě na ní příběh metropole rád vysvětluje. Gotická budova se zelenou střechou je příkladem, který umožní lépe pochopit, jakým městem Varšava je.

Katedrála byla mnohokrát přestavována, po středověké gotice prošla barokní přestavbou, potom byla neogotická. V průběhu varšavského povstání byla katedrála zničena do poslední cihly.

„Po válce se uvažovalo, co s tím vším udělat. Objevil se nápad, aby se celé Staré město nechalo ležet ladem jako moře ruin, jako připomínka tragédie, kterou město prožilo. Pak přišel další nápad – neobnovovat Staré město, ale postavit ho moderně. Byla to velmi špatná doba pro obnovu města, v té době se negovalo všechno, co bylo dřív,“ přibližuje příběh obnovy Varšavy malíř.

„Naštěstí to neudělali a katedrálu začali stavět úplně od znova, zvažovalo se mnoho variant její podoby – barokní, neogotická, gotická... Těch možností bylo mnoho, nakonec se rozhodli pro gotiku. Nikdo ale pořádně nevěděl, jak tehdy katedrála vypadala, takže se inspirovali jinými budovami v Polsku a postavili něco, co by tak plus mínus mohlo odpovídat. To mě hrozně baví.“

„Já maluju další podoby katedrály – neogotickou s barokním štítem v surrealistickém kontextu.“

„Staré město pro mě vždycky byla taková mozaika komínů, oken a vikýřů, a z toho vyčnívajících dominant kostelů.“


Doba malby jednoho obrazu záleží na formátu. „Když už mám vymyšlené, co budu malovat, dělám jeden obraz zhruba týden, větší obrazy mi trvají asi dva týdny,“ vysvětluje malíř. Kromě Varšavy maluje i jiná polská města – například Lublin na východě země, nebo Krakov, Poznaň i Gdaňsk.

„Varšava není typickým turistickým městem. Abyste poznali její atmosféru a kouzlo, je potřeba ji poznat lépe, nebývá to láska na první pohled. Každá čtvrť tu ale má trochu jinou atmosféru, je jim potřeba věnovat více času,“ uzavírá Tytus Brzozowski své vyprávění o bývalé „Paříži severu“.

Filip Harzer