Na věži s Aulickým. ‚Občas se
zapomíná, že je to výsostně účelová
stavba. Říkám jí: Holka, drž se‘

Původně měl stát asi o tři čtvrtě kilometru dál směrem od centra a být o několik desítek metrů nižší. Nakonec ale 216 metrů vysoký Žižkovský televizní vysílač vyrostl v Mahlerových sadech na rozhraní Vinohrad a Žižkova a stal se dominantou pražské architektury. Server iROZHLAS se vydal spolu s architektem Václavem Aulickým vysoko nad Prahu na terasy vysílače, podívat se na hlavní město z ptačí perspektivy.

„Na kopci nad Zbraslaví je středočeský vysílač, který by mohl Prahu pokrývat, kdyby nebyla tak kopcovitá. Třeba ve Stockholmu, který je úplně na rovině, mají něco jako ‚Cukrák‘ za městem a krásně to pokryje, protože tam nenarazí signály na žádnou překážku. Problém pražské kotliny je ale to, že je to kotlina,“ vypráví Václav Aulický, proč nestojí vysílač někde za městem, zatímco přicházíme na první z teras věže posetou různými anténami.

V potaz pro stavbu přicházel Bohdalec i vrch Svatého kříže, známý především parkem Parukářka, který nabízí unikátní pohled na Prahu. Nakonec se ale návrh architekta Václava Aulického začal realizovat o pár set metrů dál. „Tohle místo byl takový kompromis. Je to za hranou kopce, od západu je věž zhruba 30 metrů schovaná za domy, tím pádem je už trochu utopená, na vrchu Svatého kříže by stála na kopci.“

Kus New Yorku v Praze

Před samotnou stavbou bylo potřeba zvážit několik parametrů, včetně podloží nebo letových koridorů křižujících vzdušný prostor nad centrem metropole. „Často se zapomíná na to, že letadla tady sice létají většinou přes dva základní koridory, dohromady je jich ale asi 38, takže když chcete někde v Praze dělat vysoký dům, je to opravdu omezené. Nešlo to samozřejmě založit ani na bahně nebo skále. Tady se ukázalo, že celý masiv k Vltavě a ke Karlínu, kterému se říká Český bochník, je obrovský masiv břidlice, která je pro stavbu tohoto typu nejlepší, protože je pružná. A tohle všechno dohromady pak vedlo k tomu, že příslušní odborníci usoudili, že by to tady šlo,“ vysvětluje Aulický a ukazuje na západ, kde je vidět rozlehlá zelená plocha.

„Mám odsud rád Olšany. Říká se, že je to takový malý pražský Central Park. Vzadu je i ten Trumpův hotel, bývalý Strojimport. Ta reminiscence tu zkrátka je. Pak existuje ještě druhá věc, a to, jak krásný pohled věž nabízí na urbanistickou strukturu města - Vinohrad, Žižkova. Tím, že stojí mezi domy, můžete sledovat celou čtvrť z výšky,“ popisuje a zvedá ukazováček směrem k žižkovským domům pod námi.

„Žižkov má jednu zvláštnost - na 90 procent domů je tady postaveno soukromníky. Řezník prostě vydělal peníze, postavil činžák, v přízemí měl krám, v prvním patře bydlel a zbytek pronajímal. Takže po revoluci překvapivě velké množství domů na Žižkově dostali jejich majitelé. Ty domy jsou opravované, všude jsou hospůdky, krámky, Žižkov je krásná čtvrť.“

Když se otočíme čelem k Vinohradům, před námi se objevuje hořčičný dům se dvěma osmihrannými věžemi. „Tohle je telefonní ústředna Fibichova, ze které se ve 20. letech pokusně začala vysílat televize. To bylo, když se dělaly samozřejmě první experimenty, dávno před tím, než začala vysílat televize doopravdy,“ říká zvesela Aulický.

Jen pár metrů od ní se pak nachází Škroupovo náměstí, které z výšky zaujímá svým téměř perfektním kruhovitým tvarem. Právě zde se v roce 1988 poprvé mohla uskutečnit povolená manifestace opozice. 10. prosince toho roku na tomto náměstí pronesl projev například Václav Havel nebo Rudolf Battěk.

Skrytá Vltava

Po příchodu na druhou terasu je přes zábradlí z ptačí perspektivy vidět na Starý židovský hřbitov, druhý nejstarší židovský hřbitov v Praze, který se během stavby věže opravoval.

„Málo se to ví, ale tady kolem byly hřbitovy kdysi úplně všude. Zbyly Olšany a kus židovského hřbitova. Postupně se Vinohrady zastavovaly a hřbitovy se rušily, ale to mluvíme o středověku. Když se tady dělaly průzkumy před stavbou, našla se tu i pohřebiště vojáků z třicetileté války,“ doplňuje Aulický a zvedá oči směrem ke Karlínu.

„Zvláštností věže je taky to, že až na malý kousek za ministerstvem dopravy a Libeňského mostu tady vůbec nevidíte Vltavu. Jako by tu vůbec nebyla. Tak typická věc pro Prahu a odsud ji prostě nevidíte, je moc dole,“ vysvětluje nadšeně.

Jakešův prst i raketa

Ocelový gigant v centru hlavního města je často označován za kontroverzní stavbu. „V minulosti si kvůli svému vzhledu vysloužil také několik nelibých přezdívek, jako Jakešův prst, Biľakova jehla, raketa nebo taky k***t,“ vzpomíná Aulický. Jak ale věži přezdívá on sám? „Já jí vždycky říkám holka, žádné jiné jméno jsem pro ni neměl. Když k ní přijdu, říkám jí: ‚Holka drž se.‘“

Podle architekta si málo lidí při kritice vysílače uvědomuje, že jde o výsostně účelovou stavbu, kdy se do výšky musí dostat především anténní systémy, vše ostatní je vedlejší.

„Potřebujete mít nějakou platformu, na kterou můžete dát vysílací antény tak, aby se k vám elektromagnetické pole dostalo. Je to taky inženýrské dílo, statika a konstrukce hraje prim a architektonická část tohle musí ctít. Nemůžete si u takové věže navrhnout, že bude dole tenčí a nahoře tlustší. Souhra týmu s architektem musí být naprosto těsná,“ popisuje architekt.

Podle jeho slov je velkým štěstím, že staticko-konstrukční řešení bylo dílem jednoho z nejlepších konstruktérů a statiků Jiřího Kozáka, který například také stojí za televizním vysílačem Kamzík, budovou rozhlasu v Bratislavě či budovou bývalého Federálního shromáždění a komplexu budov Transgasu v Praze. „Na televizním vysílači v Praze je to unikátní řešení tubusů věže ve formě spřažené ocelobetonové konstrukce. V této souvislosti musím zmínit také Alexe Béma, vedoucího týmu investora, který ‚dal dohromady‘ nejen provozní a funkční koncepci celého areálu vysílače, ale také ‚držel pohromadě‘ celý náš projektový tým i dodavatelskou strukturu,“ dodává.

Podle Aulického se dnes hojně točí dokumenty o tom, jak se budovy staví, na druhou stanu je už málokdy ale slyšet příběh toho, jak se projektují. „Hrozně moc obdivuju, jak ti lidé dokážou splnit to, co namalujeme,“ popisuje s pokorou v hlase a pokračuje příběhem ze stavby věže v 80. letech.

„Tehdy byly ty tři roury ve výšce 75 metrů a byly to opravdu jen tři holé roury, které bylo třeba pospojovat. K tomu tam byl ocelový nosník - 12,5 metru široký, uchycený lany na jeřábu. Dva chlapi si na jeho oba konce jen tak sedli v teniskách se šrouby a nějakým tím hasákem v ruce, jeřábník je zvedl do dostatečné výšky, oni přichytili nosník, a když to dodělali, normálně se zvedli, po trámu přišli k háku a nechali se spustit dolů, bez jakéhokoliv jištění. Ona teda ani jiná možnost nebyla. Na nosníku klidně i spali, jako ti dělníci, kteří svačili na Empire State Building v New Yorku,“ dodává se smíchem.