Bazén "navostro"
Je to téměř rok co Divadlo Letí u nás poprvé uvedlo jednu z posledních her Marka Ravenhilla Bazén (bez vody). Ta by mohla být v prvním plánu mustrem, podle něhož autor obkresluje prakticky každé své cool drama. ...trochu civilizačních nemocí, trochu současné povrchnosti velkoměsta, trochu zápalu pro umění, trochu bizarnosti, drog i homosexuality a trochu mrazivého svědomí. Inscenace ovšem bez problémů přežila a ve Studiu Švandova divadla na Smíchově má dodnes plno.
Uspokojivá návštěvnost nemůže být samozřejmě sama o sobě měřítkem kvality. Ale v rámci poměrně alternativního zaměření, sledujícího výhradně současné texty v českých či světových premiérách, je práce Divadla Letí systematická a jak je vidět nejen na tomto příkladu i přirozeně udržitelná. Její hlavní devízou je úzká dramaturgická výseč a vracející se diváci, kteří mají zájem o divadlo zobrazující svět, v němž sami žijí. Zastoupeni jsou tedy logicky především mladou a střední generací.
"Pamatujete na dobu, kdy mělo všechno význam?," ptá se sama sebe skupina undergroundových výtvarných umělců, jimž umělecký i osobní život bezděky uvízl v síti vlastní komunity. Schopnost umělecké reprodukce Skupiny je v podstatě nulová, nicméně se za ní dá pohodlně schovat neúspěch každého z jednotlivců. A pak je tu Ona, která toto podivné sektářství neúspěchu zradila. Trhla se od zvnitřku se rozkládajícího, bezambiciózního sdružení (Ravenhill to zdůrazňuje vleklými smrtelnými nemocemi bývalých členů Skupiny), aby dnes byla úspěšná, vystavovala a prodávala díla po celém světě. Dokonce si postaví dům s bazénem a má ještě tu drzost k sobě pozvat bývalé kolegy na pár bezstarostných dní. Pozvání je přesto opětováno a bezosobnost Skupiny vyplouvá rychle napovrch. Nikdo přece nemůže dělat uměleckou charitu nadosmrti, každý sžíravě touží po úspěchu, každý by nabízené bohatství přijal. Po jednom divokém večírku však Ona skončí s přelámanými kostmi na dně vypuštěného bazénu.
Od této chvíle rozvíjí Mark Ravenhill naplno spirálu lidské závisti, kolektivního (ne)svědomí a ušlapané etiky, spirálu v chamtivosti bující nenávisti. Skupina se nad tělem v kómatu rozhodne fyzické útrapy své bývalé přítelkyně časosběrně dokumentovat pro pozdější umělecké využití. Nahlíží ji jako objekt. Zápletka s podtextem v hledání etických hranic má však ještě hbitý ocas, kterým v jednu chvíli zřetelně zakrouží. Nebyl snad pád do bazénu naplánovaným uměleckým projektem samotné výtvarnice?
Už bychom mohli být zvyklí, že Ravenhillovy postavy se vyjadřují poměrně povrchně. Autor rozehrává spíše vztahy a okolnosti, než aby se nořil hluboko do psychiky. Někdy je třeba nad klišé, která z toho občas plynou, pozdvihnout obočí: "Smrt je velká a my, my jsme malý," nebo: "...lidi jsou buď velký anebo malý." Možná ale právě proto, že jeho hrdinové jsou často antihrdinové - slabí a krutí, ztraceni v povrchním světě - jim nejednou odpouštíme. Zvlášť pokud přihlédneme k jejich černému humoru, který se i inscenátoři Bazénu rozhodli podchytit, aby tak hra dostala lehký punc tragikomičnosti.
Text psaný jako monolog nabídl Divadlu Letí nebývalý prostor pro jevištní interpretaci. Proč tedy nevyužít vyzkoušeného a osvědčeného a nepostavit inscenaci na kolektivní, na první pohled radostné práci herců? Josef Wiesner, Michal Kern, Pavlína Štorková a Irena Kristeková si Bazén pod režijním vedením Martiny Schlegelové užívají a cachtají se i v tom mále vody, které jim autor v Bazénu zanechal. Na to horší, co je v člověku, se zaostřuje živými kabaretními vstupy, místy se využívá i pohybových čísel. Výprava je chladně skromná - nad prázdnou scénou visí pouze vyleštěný plech a ani rekvizit není potřeba mnoho.
Přes výhrady k textu, v němž Ravenhill nepřekračuje svůj coolness stín, jako celek Bazén funguje. Divadlo Letí by vám v rozhodnutí jestli do Bazénu skočit nebo neskočit nejspíš poradilo, že bez odvahy dobrodružství nezažijete.
