Havel oceňoval, když se u jeho her našly další rozměry

Začínal jako technik a kulisák v pražském divadle ABC, během několika málo sezon se z něj stal uznávaný dramatik. Hry Václava Havla se během padesáti let inscenovaly po celém světě, velké přehlídky jeho tvorby pořádali nejenom evropští divadelníci. Vážil si každého diváka, který se rozhodl strávit čas v divadle, nikoli před televizní obrazovkou.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Odcházení | Foto: Viktor Kronbauer

Je autorem skoro dvaceti divadelních a rozhlasových her. On sám o nich jako o „absurdních“ mluvil nerad, ale v odborných publikacích jsou Havlova dramata jako absurdní označována.

Tvrdil, že jeho hry jsou určeny všem, kteří na ně přijdou, budou mít o ně zájem. „Mé hry se hrály hodně, po celém světě, pro nejrůznější druhy publika. Ale nač si skrývat, že divadlo, a možná specielně takovéto divadlo, je menšinový žánr. Že většina lidí nechodí do divadla, spíš se dívá na televizi, teď má k dispozici internet a chodí do kina. Ale přesto si já osobně nemohu stěžovat, že by se mé hry málo hrály,“ řekl v rozhovoru pro Radiožurnál v roce 2007.

Přehrát

00:00 / 00:00

Michaela Vetešková připomenula rozhovor s Václavem Havlem z roku 2007 o jeho hrách

Coby dramatik debutoval tragédií Rodinný večer z roku 1960, o tři roky později na sebe výrazně upozornil Zahradní slavností v režii Otomara Krejči, která spolu s Vyrozuměním, Audiencí i Vernisáží patří asi k nejznámějším Havlovým titulům.

Posledním jeho dokončeným dramatickým textem byla miniaktovka Pět tet, kterou jako scénické čtení loni v létě uvedl režisér Vladimír Morávek.

Přehrát

00:00 / 00:00

Na Václava Havla - dramatika vzpomínal v Odpoledním Radiožurnálu divadelní historik Vladimír Just

„Co mě u mých her nejvíc těší je, že mají víc významů, než já jsem si myslel, když jsem je psal, nebo než jsem do nich vkládal. Různá publika v různých zemích tam nalézají své všelijaké obsahy či významy, které mě ani nenapadlo, že tam mohou dřímat. A tak je to správně, tak to má být. Hra má být chytřejší než autor a má jiskřit různými významy a měnit podle situace v různém čase, v různém prostředí, měnit dosah, dopad, své vyznění,“ mínil.

Ve Spojených státech uspořádali přehlídku inscenací jeho 18 dramat. „Všechno jsem to neviděl, to jsem nemohl stihnout, ale část jsem viděl. Pro mě to bylo zajímavé a povzbudivé právě tím, že mi to ukazovalo, jak za určitých okolností může hra právě dostávat v jiných prostředích nové významy. Například hra Spiklenci, kterou jsem neměl moc rád a vyčleňoval jsem ji ze svého díla, trpěla jakousi perzekucí či apartheidem, tam tak ohromně vyzněla, že jsem ji téměř rehabilitoval,“ upozornil.

Spiklence napsal před 40 lety a pro americké inscenátory se staly metaforou života v současných Spojených státech.

Just: Havlovy hry nemohl napsat nikdo jiný

Podle divadelního kritika a historika Vladimíra Justa je obtížné vyzdvihnout jen některá Havlova díla, on osobně snad nejvíce oceňuje dvě parafráze na známá témata: „Pokoušení, což je faustiáda na Goethovo téma, a Žebrácká opera, což je parafráze na Brechta.“

„Ale i jeho poslední dílo Odcházení odkazuje ke spoustě literárních a dramatických děl, především k Čechovovi a ke Králi Learovi. Možná, že Havel začal s postmodernismem dávno před tím, než se tomu tak začalo říkat, protože začal citovat, parafrázovat, hrát si s různými motivy různých slavných autorů. Ale je to těžké, protože takové Largo desolato nebo Audience jsou hry, které nemohly vzniknout nikde jinde než u nás a nemohl je napsat žádný spisovatel, který neprožil to, co prožil Havel. Ta zkušenost, která se promítla do Havlových her, zejména od 70. let výše, je nezastupitelná.“

Zmíněná poslední Havlova hra Pět tet vyzněla velmi hořce a pesimisticky. Navazovala na Audienci, ale Vladimír Just ji považuje za sestup od Audience:

„Ale koneckonců Odcházení je také jeden velký škleb. Sice takový karnevalový, ale škleb nad světem politiky, moci, ale je omyl ztotožňovat hlavní postavu přímo s Havlem – má některé jeho rysy, ale neumí žít mimo politiku a snaží se tam udržet za každou cenu, i za cenu vlastního svědomí. Kdežto Havel, jak známo, se velmi dobře uživil i dávno předtím, než se stal politikem.“

Havel je nejhranějším českým dramatikem v zahraničí

Někteří jeho hry přijímají, a někteří naopak ne. Oba tábory ale musí konstatovat nepopiratelný fakt, že Havel je nejhranějším českým dramatikem druhé poloviny 20. století na zahraničních scénách a nejpřekládanějším autorem.

„Srovnatelný je snad jen Pavel Kohout a v první polovině 20. století Čapek a Langr. Nemáme mnoho autorů, kteří by byli hráni od Severní a Jižní Ameriky až po Rusko a Evropu. To si u nás ani tak neuvědomujeme, ale já kamkoli vyjedu, tam si nás divadelníci spojují jen se jménem Havel,“ upozorňuje Just.

Havlova Zahradní slavnost se hrála v Západním Berlíně už necelý rok po premiéře v Divadle Na Zábradlí v roce 1963. Ačkoli je to hra výsostně používající fráze komunismu, zafungovala i tam.

„Havel dělal systémovou kritiku, to není kritika jednoho režimu, ale vůbec promiskuity slov jako takových. A toto jeho ústřední téma velmi dobře chápou všichni lidé, kteří jsou naštvaní na určité struktury, slova, systémy všude, tak jako u nás. Ty věci jsou nadčasové, sice kotví v komunismu, zejména ty předlistopadové, ale dá se říci, že v té absurditě jako realitě současného světa postihují cosi velmi obecného,“ hodnotí Vladimír Just.

Michaela Vetešková, Martin Mašek, Lucie Maňourová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme