Havlova Zahradní slavnost byla první českou absurdní hrou
O bývalém prezidentovi Václavu Havlovi se nejčastěji mluví jako o politikovi a disidentovi, on sám se nejvíc ale považoval za divadelníka. Když se v 60.letech nedostal na Divadelní fakultu Akademie múzických umění, začal pracovat jako kulisák a měl štěstí na lidi. Potkal se s Ivanem Vyskočilem, Alfrédem Radokem, Otomarem Krejčou a Janem Grossmanem. Stal se světově uznávaným dramatikem.
Samuel Beckett, Eugène Ionesco, Harold Pinter, Slawomir Mrožek a Václav Havel, to jsou jména nejuznávanějších světových autorů absurdních dramat. Václav Havel se k nim zařadil velmi záhy, pár měsíců potom, co nastoupil jako kulisák do divadla ABC a začal psát.
Herec Ivan Vyskočil ho pak přivedl do Divadla Na zábradlí a začala zlatá éra zmíněné scény. Jejím šéfem byl Jan Grossmann, který se v té době stal dvorním režisérem Havlových titulů.
„Ty začátky byly v tom, že se tam objevila taková univerzalita Havlova talentu a to, že nebyl jen dodavatelem her,“ vzpomínal v televizním dokumentu Karla Prokopa Jan Grossmann v 90. letech.
„Na všech věcech, od Zahradní slavnosti po Vyrozumění, jsme spolupracovali a byli jsme podílníky nejen na té inscenaci, ale i na vytváření určitého stylu celého toho divadla.“
Právě na jeho scéně roku 1963 uvedl Otomar Krejča jednu z nejslavnějších Havlových her - Zahradní slavnost s Janem Libíčkem a Václavem Sloupem v hlavních rolích.
Po okupaci v roce 1968 se Havlovy tituly přestaly na oficiálních českých scénách objevovat. Své místo ale našly v bytových divadlech a také v představeních Divadla na tahu. Jejich režisérem byl Andrej Krob. Proslulé se stalo jeho inscenování Žebrácké opery v Horních Počernicích roku 1972.
„Mám-li si sám odpovědět na otázku, proč se k inscenování Havlovy Žebrácké opery tak často vracím, bude to zřejmě a především pro tu výstižnou a přitom zábavnou formu, kterou Havel popisuje ty věčně nekonečné společenské půtky tam, kde jde o peníze a o moc. Potom to Havlovské obrácení hodnot, které pro tyto půtky vytváří neodolatelně půvabné prostředí, ve kterém může otec vytýkat své dceři, že je nemravná, protože mu nechce donášet na svého manžela a naopak manžel má za zlé své ženě, že se zdráhá donášet mu na svého otce,“ uvedl v dokumentu českého rozhlasu režisér Andrej Krob před pěti lety.
Podle něj je nejvhodnější Havlovy texty inscenovat tak, jak jsou. Včetně scénických poznámek a příliš si k nim nevymýšlet.
