Mezi Vernem a Goldingem
Jste skupina chlapců a ztroskotáte na pustém ostrově. Co uděláte? Studenti absolventského ročníku Katedry Alternativního a loutkového divadla DAMU dávají pod vedením Marka Bečky hned dvojí odpověď.
Téma ztroskotání skupiny lidí na neznámém ostrově je ve světové literatuře, filmografii a dnes již i televizní tvorbě námětem, který nestárne. Jde o to, co s vámi vědomá izolace v extrémních podmínkách udělá. V poslední době se k tomu nesmlouvavě vyjádřili například Takeshi Kitano a spol. ve filmu Battle Royale nebo jej nekonečně rozmělňoval úspěšný seriál Ztraceni.
Ne každý autor to totiž vidí tak idealisticky jako na konci 19. století Jules Verne ve svém románu Dva roky prázdnin. Ostatně Verneovu pohledu zasadil v polovině minulého století tvrdou ránu William Golding se svou slavnou románovou prvotinou Pán Much. Toho si správně všiml inscenační tým představení Tři měsíce prázdnin, jež se hraje v pražském Divadle DISK jakožto první absolventská práce studentů Katedry Alternativního a loutkového divadla DAMU. Pod režií je společně s kolektivem podepsán pedagog Marek Bečka - mj. jedna z ústředních postav výtečného a nevšedního souboru Buchty a loutky.
Zatímco Verne nám ukazuje, jak silný může být kolektiv, který je pevně stmelen kázní, pracovitostí a odvahou, tedy vlastnostmi, jež mu umožňují dosáhnout takových výsledků, jakých by nikdy nemohl člověk dosáhnout sám, Goldingovi ztroskotanci naopak odhalují nakolik krutý a zlý může být svět zdánlivě zábavných a bezproblémových her, jejichž součástí se stává i samotná smrt. Inscenace je vlastně jakousi koláží, konfrontací obou extrémních pohledů na stejné téma, ale "více doma" jsme u Pána Much. Zatímco Verneovy uvědomělé hrdiny představují nudné, ploché a toporné loutky, Goldingovi chlapci jsou ztvárněni infantilními a jakoby nedodělanými (nedospělými) loutkami. Ty by jinak patřily spíš do postýlky nemluvněte než na poměrně velkou scénu, po níž se s nimi pohybuje hned deset herců najednou. To je také patrně největším kamenem úrazu Bečkovy adaptace.
Ačkoli loutkové divadlo se samozřejmě dá hrát i s bramborami nebo pytlíkem čaje, bude toto pojetí pravděpodobně vyžadovat jasně ohraničený jevištní prostor, který to unese. Tak malé loutky pohybující se na tak velkém prostoru celovečerní představení vizuálně rozkládají. K tomu nechtěně přispívá i množství postav, které bylo potřeba z Goldingova románu zestručnit, aby zbyli jen tři hlavní (pojmenovaní) hrdinové, s nimiž se ovšem v naznačených intencích a čase nestačíme příliš identifikovat. Zvolená scénografie nám v tom rovněž nepomůže, zvláště pokud na jevišti není nic pevného a s předměty se pracuje na principu multifunkční hry - lano umí být funkční liánou i plamenem ohně apod.
Prezentovat Goldingův román, po válce apelující na přirozené zlo v člověku, jeho hravou krutost, v rámci dětské hry "pro nejmladší publikum", bylo fascinujícím nápadem, který přes četné světlé momenty pokulhává v samotné realizaci. V tomto "pedagogickém" představení se bohužel více naučil mladý inscenační tým, než "přihlížející" diváci. Uvozovky jsou tentokrát na místě.
Stejná katedra však hraje v DISKu ještě slibnou Shakespearovu Bouři a účet si může také vylepšit s blížící se premiérou další autorské inscenace Stvoření, jíž si vzal pod patronaci slovenský režisér Ondřej Spišák.
