Mučené a umlčované v domě Bernardy Alby
Činoherní studio v Ústí nad Labem si do svého repertoáru, v němž převažují současní dramatici, netypicky vybralo u nás poměrně často inscenovanou hru Federica Garcíi Lorcy Dům Bernardy Alby. Hned na úvod je nutno podotknout, že inscenační tým odvedl precizní práci, ve které byste jen těžko hledali slabiny.
Málokteré "oblastní" divadlo se může pochlubit tím, že umí odvážně komunikovat s divákem. V Ústí nad Labem se za poslední léta podařilo vybudovat divadelní scénu, která díky svému dramaturgickému plánu dokáže nenucenými prostředky oslovit publikum i bez toho, aby klesla do bahna "rodinných veseloher." Je tu mladý a především odhodlaný herecký ansámbl, kvalitní hostující i kmenoví režiséři nebo samotné přitažlivé tituly, často v české premiéře, viz např. Palahniukův Klub rváčů). Jisté skupině stálých diváků to vše dokonce stálo za založení fanklubu místního divadla.
Španělský dramatik a básník z Granady, "města lásky a zahálky", Federico García Lorca do jejich současné dramaturgie na první pohled nezapadá. Stačí si ale vzpomenout například na působivou pohybovou koláž, s níž pracoval před několika lety v Sonetech temné lásky Viliam Dočolomanský a jeho soubor Farma v jeskyni, aby se tyto obavy z Lorcovy možné nenadčasovosti rychle rozplynuly.
Dům Bernardy Alby je textem, který se u nás hojně inscenuje. Mimo profesionální divadelní scény též v nejrůznějších "dramaťácích", kde se objevuje více dívek než chlapců - originální text je totiž určen až šestnácti ženským postavám. V Ústí z nich zachovali pouze sedm ústředních rolí, což umožnilo z dramatu vycedit příběh uzavřeného prostoru a vztahů, který se leskne jako ostří nože. Panovačná Bernarda Alba hlídá ve svém domě svých pět dcer až obsedantním způsobem: "Dokud mne z tohoto domu neodnesou nohama napřed, budu rozhodovat o svém i o vašem!" Zatímco dveře a okenice se zabouchávají, o tužbách se jen mluví a mladá těla stárnou, srdce Bernardiných dcer se více či méně sžívají s doživotním domácím vězením. Až na jediné. Nejmladší, vzpurná a vášnivá Adéla se při pohledu na sestry odmítá smířit se stejným osudem, což je od počátku nosným konfliktem, nutně ústícím v tragédii.
V režii Dodo Gombára nezůstávají vztahy dcer k matce a opačně černobílé, dokáže je individuálně odkrývat úžasnými zkratkami beze slov, které jsou spíše zastavením ve vteřině - živými obrazy či sousošími. Obrazné "choreografie" podporuje nekašírovaná scénografická práce malíře Josefa Bolfa (obrazem a barvou se zde říká skutečně mnoho), pro nějž bylo toto představení divadelní premiérou, a rovněž výtečná, do flamenca položená scénická hudba Ondřeje Brzobohatého, s nímž jako by se chtěl Gombár v Ústí sladit na příští spolupráci - Horáčkův Kudykam.
Temně nafialovělé, omšelé zdi domu s prostřeným bílým ubrusem, kolem nějž se "rodina" Bernardy schází u jídla i pohřbu, působí úžasně. Do toho se čas od času v místnosti téměř nezúčastněně objeví polonahý muž s koňskou hlavou, jako by tu neustále obcházel symbol nenaplněných tužeb několika sester k jistému Pepe Romanovi a vůbec k mužům jako takovým. Z hereckých výkonů, všeobecně přesných ve vymezených rolích, je třeba vyzdvihnout Zuzanu Onufrákovou a její chlapecké pojetí role Amélie, z níž v závěrečné expresivní scéně vytryskne vše mučené a umlčované. V hrudi Ireny Kristekové (Adéla) je zas přímo cítit srdce těsně před puknutím.
Zkrátka takto to vypadá, když se v divadle využije všech složek k dokonalému účinu. Dům Bernardy Alby je koncentrovaným zážitkem, z něhož budete mít pravděpodobně husí kůži. Psal jsem v úvodu o odhodlání? Na posledním pražském hostování v experimentálním prostoru NoD, kde se Činoherní studio Ústí nad Labem domluvilo na pravidelné spolupráci, neváhaly bosé herečky přes střepy z rozbitého zrcadla znovu a znovu nastupovat na děkovačku před aplaudující diváky. Nějakým zametáním se tady nikdo nebude zabývat...