Román Počátek veškeré lásky na divadelních prknech. Přijde mi to až neskutečné, říká spisovatelka

ROZHOVOR. Jak vznikají citová pouta a nakolik je člověk může ovlivnit? A jak to vypadá, když do vašeho života vstoupí stalker? I nad tím se ve svém románu Počátek veškeré lásky zamýšlí německá spisovatelka Judith Hermannová. V pražské MeetFactory měl ve středu její příběh pod taktovkou režiséra Filipa Nuckollse světovou divadelní premiéru. Hermannová se na ni z Berlína přijela podívat.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Judith Hermann | Foto: Gaby Gerster, Literaturhaus Frankfurt

Už víte, jak váš román bude na jevišti vypadat?

Nemám tušení, jdu na představení jako nepopsaný list papíru. Samozřejmě znám ten příběh, který budou hrát, ale jak se text povedlo převést do divadelní podoby, to opravdu nevím.

V Česku jsou známé vaše povídky, vyšlo vám tu několik knížek. Jak vlastně vznikl váš první román?

Přehrát

00:00 / 00:00

Román Počátek veškeré lásky na divadelních prknech. S autorkou knihy Judith Hermannovou mluvila před premiérou Kateřina Svátková

Existuje taková věta, že o délce textu nerozhoduje autor, ale text samotný. Jinými slovy text je do jisté míry samostatný a ví, kolik prostoru potřebuje. Na tenhle námět jsem se pokoušela napsat povídku, která by začínala tam, kde ve výsledku končí můj román. Psaní se mi ale nedařilo a dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že to není námět na povídku. Dala jsem prostě příběhu potřebný prostor. Když se to tak vezme, o délce textu rozhodly jeho postavy.

Když jsem viděla jen titul Počátek veškeré lásky, tak mi všechny emoce, které v představení vidíte, připadají vlastně dost jako protimluv. Byla jsem na generální zkoušce a měla jsem z toho zvláštní pocit, těžko to popsat.

Bude to znít asi divně, když řeknu, že přesně toho jsem chtěla docílit. I já sama jsem ale při psaní cítila tíseň, je to dost klaustrofobní text. Ta omezenost prostoru má ale podle mě svoje opodstatnění, je nutná. Když se postavy čím dál víc uzavírají, tak pak na konci může přijít osvobozující pocit.

A k tomu protikladu, o kterém mluvíte. Když jsem Počátek veškeré lásky psala, měla jsem na stole pohled s nápisem „Na počátku veškerého trápení je láska“. A z toho trochu vycházím, z původní lásky je teď něco úplně jiného. Během práce na knížce pak v názvu zůstala láska, to slovo „trápení“ vypadlo, ale podle mě v celkové atmosféře tak nějak zůstalo viset. A když to na vás takhle působí, asi to visí ve vzduchu i během divadelní hry.

Z inscenace Počátek veškeré lásky režiséra Filipa Nuckollse | Foto: Tereza Havlínková

Ve hře je jedním z témat stalking. Nepřijde mi, že by se o tomhle problému moc mluvilo. Jak vás napadlo o tom napsat?

V knížce podle mě nejde v první řadě o stalking, ale právě o to, jak může začít láska, citové vzplanutí. Kolik energie spotřebuje a nakolik má co do činění s protějškem, ke kterému lásku cítíte. Anebo jinak, jestli třeba ten cit nevznikne úplně sám od sebe. Stalking jsem použila spíš jako rekvizitu. A napadlo mě to, protože jsem se za tu dobu, co píšu, s pronásledováním sama setkala.

Takže je v tom i autobiografie. Máte osobní zkušenost se strachem, který se neustále stupňuje, to podle mě ve hře funguje velmi dobře.

Přebal knihy Počátek veškeré lásky německé autorky Judith Hermannové | Foto: Větrné mlýny

Jistě, zaprvé osobní zkušenost a pak ta myšlenka, že si do vás samotné někdo projektuje vlastní představy. A tuhle cizí projekci vlastně vůbec nemůžete ovlivnit. Představte si to takhle. Chováte se hnusně, ale vůbec se tak vlastně chovat nechcete. Nemá to vůbec co do činění s tím, co si člověk, ke kterému se tak chováte, myslí. Pak se prostě asi zamotáte do spirály, ze které se dá překvapivě těžko vystoupit.

Přesně takhle to podle mě funguje i na jevišti.

Mám radost, že podle mojí knížky někdo napsal hru. Ten román v sobě totiž nějaké divadelní prvky určitě má. Když jsem to psala, představovala jsem si vlastně celý dům jako jedno velké jeviště. Není tam komplikovaný dlouhý příběh, všechno se odehrává uprostřed, na jednom místě. A u českých autorů jsem se ani nepídila po tom, jak to celé chtějí zpracovat, spíš mě opravdu potěšilo, že tam ten divadelní prvek vycítili.

Premiéra začíná asi za deset minut, dá se nějak shrnout, jak se cítíte?

Přijde mi to všechno až trochu neskutečné. Cesta do Prahy, pak přijdete do MeetFactory, která stojí v podstatě na kolejích, navíc už je venku tma a hrozně prší. A tenhle prostor, já nevím, připadám si trochu, jako kdybych byla zpátky v Berlíně devadesátých let.

Padla na mě tady až trochu melancholie. Procházíte si jednotlivé úrovně té budovy a najednou vůbec nevíte, kde zrovna jste. A teď mě čeká ještě divadelní hra podle mojí knížky. To znamená, že na vlastní oči uvidím, jak můj text pochopil někdo jiný. Je to, jako bych mu mohla nahlédnout do hlavy a zjistit, jaké obrazy si v ní vytváří, když čte moje věty. Takže moje pocity tady jsou až trochu surreálné a krásné.

Z inscenace Počátek veškeré lásky režiséra Filipa Nuckollse | Foto: Tereza Havlínková

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme