Stavovské divadlo uvádí hru Kámen. Vznikla k 20. výročí pádu Berlínské zdi

Opověď na otázku, zda se dá utéct před vlastní pamětí a před hříchy minulosti, hledá hra Kámen, která vznikla k 20. výročí pádu Berlínské zdi. Příběh zachycuje bouřlivé proměny Německa od 30. do 90. let minulého století na osudech jednoho domu a tří žen různých generací. Text napsal současný německý dramatik Marius von Mayenburg . Premiéra je dnes večer ve Stavovském divadle v Praze.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Stavovské divadlo v Praze

Stavovské divadlo v Praze | Foto: Filip Jandourek

„Na pozadí privátních příběhů se odehrávají velké dějiny. To si myslím, že je na tom pozoruhodné, protože autor to nijak neverbalizuje. Vyhýbá se pojmenování, jako by ty dějiny probíhaly někde za okny domu,“ popsal režisér Michal Dočekal.

„Hrdiny hry ale, jako nás všechny, historie ovlivňuje. Oni jsou jejími spolutvůrci a jsou za to, co se za těmi okny děje, spoluzodpovědní.“

Přehrát

00:00 / 00:00

Zkoušku hry navštívila Marina Feltlová. Příběh i hlavní myšlenku jí popsal režisér Michal Dočekal

Ostrými střihy se příběh přenáší z jedné epochy do druhé. Jediné, co zůstává, je dům. Ve 30. letech za národního socialismu jsou jeho židovští majitelé nuceni ho odprodat německé rodině.

Té pak rabující nacisté vymlátí okna, protože nevědí, že dům byl mezitím arizován. S kamenem, který po oné noci zůstane ležet mezi střepy, se pak po generace pojí rodinná mystifikace.

„Kámen si přivlastní noví majitelé domu jako svoje vyznamenání, jako nějakou medaili, která dokládá, že nebyl hozen kvůli židovskému majiteli, ale kvůli tomu, že oni těm židům pomohli. Prochází celou historií rodiny. Je to takové zhmotnění přetváření historie k tomu, aby vyhovovala současnému obrazu a interpretaci dějin,“ vysvětlil Michal Dočekal.

Rodinná mystifikace

Kateřina Winterová hraje babičku Witu, která se v roce 1993 vrací s dcerou a vnučkou do svého domu. Opustila ho v 50. letech, kdy se Drážďany staly součástí NDR. Otec na konci války spáchal sebevraždu.

Kvůli ostrým časovým střihům musí Kateřina Winterová zvládat okamžité proměny ze stařeny v mladou ženu a naopak.

„Chodila jsem po ulicích a pozorovala babičky. Různě jsem si přímo na místě zkoušela chůzi, jak si v metru sedají a tak,“ popsala přípravu.

Nejstarší z žen je také původkyní mystifikace.

„Postava je pro mě zajímavá v tom, že dlouho, až skoro do své smrti, vytvoří příběh pro svoji dceru a pro rodinu, který je v podstatě neuvěřitelný. Dokáže je ale tak zmanipulovat, že tomu všichni uvěří. My jsme svědky manipulace a toho, co to potom způsobuje dceři i vnučce. Jde to přes generace.“

Vyrovnávání se s minulostí

Ačkoli Mayneburgova hra vychází z německých reálií, podle režiséra Michala Dočekala má neuvěřitelně mnoho společného s naší minulostí i současností.

„Hra si klade otázku, jestli skutečně paměť může být zahlazena, pozměněna nebo vymazána. Odpovídá na ní, řekněme, pozitivně.“

„Končí tím, že se na některé jizvy, zločiny, hříchy, prostě nedá zapomenout. Vzhledem k tomu, že naše společnost se s dědictvím minulých let hrubě nevyrovnala, to není problém, který by byl v Česku vyřešen a nebyl palčivý a bolavý,“ dodal.

Premiéra hry Kámen je ve Stavovském divadle dnes od 19 hodin, druhá premiéra je na programu zítra.

Marina Feltlová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme