Tylova Lesní panna dobyla ochotnické eurojeviště v Bruselu
Josef Kajetán Tyl v moderním – evropském hávu. Ochotnické divadlo složené hlavně z pracovníků unijních institucí v Bruselu předvedlo Tylovu hru se zpěvy Lesní panna aneb Cesta do Ameriky. V úpravě přibližující dnešní realitě klasickou hru o putování českých vesničanů do vysněného ráje za oceánem si zahráli hlavně ti, kteří na dobu delší či kratší vyměnili Česko za práci a život v sídelním městě Evropské unie.
„Třeba taková Kalifornie – vidíte ten tvar? Úplná zlatá kolébka,“ opěvuje ve hře klasika českého dramatu zemi za „velkou louží“ její hlavní postava, vesnický kantor Isidor Slovíčko.
Hra o nadšení pro novou perspektivu, o strastech putování a o poznání, že doma je přece jen doma, dostala v přepracování Ester Lajkepové, která zároveň ztvárnila jednu z rolí, nový, skoro současný význam. Pro bruselské ochotníky byla jakoby ušitá na míru.
Herci přiznávají, že hra je tak trochu také o nich, kteří šli do Bruselu za štěstím. „Že jsme všichni chtěli zkusit něco jiného. Někde jinde žít. Nejenom hledat štěstí, ale abychom nabrali zkušenosti. Myslím, že to je vždycky dobré žít chvilku někde jinde, aby se dalo porovnávat,“ říká Vendula Lyachová, asistentka ředitele v Evropské komisi.
„Tak já jsem tady štěstí našel,“ tvrdí Filip Kubík – právník, který pracuje v Generálním ředitelství pro hospodářskou soutěž Evropské komise. „On přece jenom Brusel je trochu blíž, než Amerika. A taky je trošku jiná doba.“
„Úskalí je samozřejmě v tom, že člověk nechá rodinu, rodiče, sourozence doma v Čechách, má je daleko. Na druhou stranu to tady má jiné výhody. Je v mezinárodním prostředí, používá více jazyků a vidí, jak jiné národy přistupují k práci i k zábavě,“ dodává.
Zpravodaj ČRo v Bruselu Pavel Novák natočil reportáž na divadelním představení českých euroúředníků
Režisér představení a zároveň i praktikující psychiatr Tomáš Lajkep doplňuje: „Tady v Bruselu je to asi trochu jiné, než u jiných krajanů. Ti zdejší mají jakousi dvojbázi. Svým způsobem jsou jednou nohou ještě doma. Ten stesk po domově není u Bruselanů takový, jaký je u jiných, kteří odcházejí daleko a domů se dívají se smutkem. Ti si ale také rádi zahrají, protože ta jejich práce je taková monotónní a jednostranná. Divadlo jim umožňuje aby se třeba vyblbli jinak.“
Podle představitele hlavního hrdiny hry Dalibora Mládenky tu existuje paralela mezi postavami a těmi, kdo je hrají. I oni přišli do Bruselu za prací a možná i lepším životem. Pracuje na Generálním ředitelství Evropské komise pro zdraví a ochranu spotřebitele.
Domů se zatím z té „bruselské Ameriky“ vrátit nehodlá. „Ale určitě se někdy vrátím. Nechci pracovat v Bruselu pořád. Snažím se zapojit do aktivit mimoprofesních a mimopracovních a to tak nějak člověka nabíjí energií, kterou pak potřebuje v unijních institucích.“
Tedy, všude dobře, doma nejlíp. To je známá pravda. Řada Čechů pracujících pro Evropskou unii už ale v Bruselu našla svůj dočasný, nebo i skoro trvalý domov. Jak ale dokázalo nadšení herců a bouřlivý potlesk diváků jejich výkonům, na vodu hučící po lučinách a šumící bory nezapomínají.
