„Buddha Hollywoodu“ Alfred Hitchcock
Žádný jiný autor nebyl nikdy objektem tolika interpretací a snad žádný neměl tolik vynikajících vykladačů. Není třeba volit mezi těmi, kteří v něm vidí hlubokého myslitele a těmi, pro něž je jenom velkým bavičem. Britský režisér Alfred Hitchcock, od jehož smrti uplynulo třicet let, byl nepohybně jednou z nejvýznamnějších tvůrčích osobností své doby.
„Toulat se může jen jeden. Dva už někam jdou.“ (Vertigo)
Muž, který v roce 1956 přijal americké občanství, byl sebevědomým měšťákem, reklamním agentem, oddaně propagujícím sebe sama; kronikářem abnormálních emocí, tyranským magnátem komerčního světa i trpícím umělcem. Ale především byl kinematografickým mágem, jež se bezstarostně a s černým humorem pohyboval v záři reflektorů. Hitchcock zároveň patřil mezi první režiséry, na něž filmoví teoretici aplikovali tzv. auteur theory, zdůrazňující uměleckou roli režiséra v procesu výroby filmu.
Hitchcock byl filmařem posedlým technikou, který usiloval o čistý tvar a více než půl století natáčel populární, a přece dokonalé snímky: za všechny vzpomeňme alespoň Psycho, Na sever severozápadní linkou, Okno do dvora nebo Vertigo. Nezajímaly ho dané, stabilní situace, ani jejich rozpad, ale spíš nerovnovážné mezistavy. Pohybem jeho filmů je balancování, které jen těsně předchází pádu či obnově rovnováhy. Pokoušel se skloubit barvitou akci, naturalismus, zdání skutečnosti a situace, které budou pro většinu publika překvapivé.
Hitchcock – bystrý analytik veřejné mysli – ostatně kdysi řekl: „Za nejzvláštnější kritiku, s níž jsem se setkal, považují výtku, že občas přivádím na plátno vysoce nepravděpodobné věci a groteskní záležitosti; přitom tyto kritizované události jsou doslova převzaty z běžného života. Důvodem jsou zvláštní anomálie skutečného života, nelogičnosti lidské přirozenosti, které se zdají neskutečné. Na druhou stranu, pokud jsou příliš skutečné, mohou být příliš blízké divácké zkušenosti a lidé nechodí do kina proto, aby viděli své starosti ve větším měřítku“.
Alfred Hitchcock tak dodnes zůstává hlavně mistrem napětí, protože pochopil, že člověk – nejisté zvíře žijící na hranici několika světů – léčí svůj strach potěšením ze strachu. Hrůzy se nelze zbavit, místo hrůzy přirozené však lze vyvolat hrůzu umělou, tj. uměleckou. Hitchcockův vesmír je magický, protože strůjce tohoto napětí se na dálku, pomocí techniky, dotýká naší duše.
(s využitím textů Karla Theina, Donalda Spota, Alfreda Hitchcocka ad., viz Cinepur č.13/1999)
