25 let od úmrtí Andreje Tarkovského
29. prosince uplynulo čtvrt století od úmrtí jednoho z největších filmových režisérů všech dob, ruského mystika obrazu Andreje Tarkovského (1932–1986).
V poslední době, očividně v souvislosti se zprávami o mé blízké smrti, začali ve Svazu hojně promítat mé filmy. Jak je vidět, připravuje se moje posmrtná kanonizace. A protože nemohu nic ovlivnit, stanu se vhodným „mučedníkem vlasti“ pro ty, kdo mi v průběhu sedmnácti let bránili v práci, pro ty, kdo mě přinutili zůstat na Západě, abych mohl realizovat své tvůrčí plány, pro ty, kteří nás na pět let násilně odloučili od desetiletého syna.
Andrej Tarkovskij ve svém deníku (Paříž, 5. listopadu 1986)
Andrej Tarkovskij debutoval v roce 1962 celovečerním titulem Ivanovo dětství, který vycházel ze schémat sovětských filmů o druhé světové válce. Tarkovskij na sebe okamžitě upoutal pozornost domácí kulturní obce i zahraničních filmových expertů, jelikož s látkou naložil značně nekonvenčně a svůj snímek prodchnul mnohoznačným lyrismem. Představitelé sovětské kinematografie nicméně Tarkovského koncepci odmítli s tím, že tvůrce „nahrazuje kauzalitu vyprávění poetickou artikulací“. Stigma potížisty už Tarkovskému zůstalo – neustále se potýkal s byrokratickými obstrukcemi a omezenou distribucí svých děl.
Osud Tarkovského druhého filmu Andrej Rublev (ten byl sice natočen už v roce 1966, do kin však vešel až o pět let později) je dobrým příkladem obtíží, jakým tento tvůrce kontinuálně čelil. I v tomto pochmurném dramatu ze života malíře ikon v 15. století si autor zvolil schematický žánr (zde životopis velkého umělce), který však znovu naplnil poetickou stylizací a stvořil tak velkolepou imaginativní alegorii. O tři roky později Tarkovskij natočil adaptaci sci-fi románu Stanislava Lema Solaris (1972), která byla ve své době propagována jako sovětská odpověď na klasický americký snímek Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná Odysea. Režisér ovšem pojal strukturu předlohy znovu velmi svérázně a kladl důraz především na atmosféru, obrazotvornost a okamžiky mystické kontemplace.
Reflexi svého vnitřního světa dovedl Tarkovskij k dokonalosti ve snovém autobiografickém snímku Zrcadlo (1975). Tvůrce tady mimo obraz recituje verše svého otce (básníka Arsenije Tarkovského), a záhadnou pavučinu vzpomínek zde splétá z fantaskních obrazů a dokumentárních materiálů. Následující adaptace úspěšné sci-fi novely bratří Strugackých Piknik u cesty, jež dostala název Stalker, nejradikálněji artikulovala to, co sám režisér nazýval „tlakem času", který má protékat skrze dlouhé záběry a obřadně pomalé pohyby kamery. Uhrančivá alegorie o expedici prozkoumávající post-industriální krajinu „zóny“, uvnitř které je možné zásadně změnit svůj život, získala nesmrtelnost i díky mesmerizující hudbě Eduarda Artěmjeva.
Tarkovského vrcholným a také neijintimnějším filmem pak zůstává Nostalgie (1983), která vznikla během jeho studijního pobytu (čti: vyhnanství) v Itálii. Melancholické zkoumání až metafyzického pouta k vlasti, niterné ohledávání témat exilu, vykořeněnosti, paměti a ztráty víry činí z tohoto opusu dílo jen stěží postižitelné slovy a jeden z nejsugestivnějších příkladů spirituálních tendencí v kinematografii. Svůj poslední film Oběť (1986) realizoval Tarkovskij především díky světovému věhlasu, jemuž se těšil – komplikovanými cestami nakonec získal prostředky od švédských, francouzských a britských producentů. Filozofické podobenství, v němž hlavní hrdina obětuje svůj dům a osobní štěstí ve jménu záchrany lidstva před válečnou katastrofou, bylo zřetelnou poctu existenciálnímu stylu Ingmara Bergmana.
V roce 1985 u něho propukla vážná choroba, která jej následně uvěznila v pařížském sanatoriu; v samém závěru roku 1986 pak Andrej Tarkovskij umírá na následky mozkového nádoru. Před pětadvaceti lety tak odešel skutečný auteur evropského typu; vizionář, který jako jeden z posledních pohlížel na umění jako na morální výzvu.
Mistrovská díla se rodí z umělcova boje o vyjádření svých etických ideálů.
Andrej Tarkovskij
