A. Weerasethakul: Důležitá je i imaginace publika

Festival v Cannes, nejvýznamnější filmová přehlídka na světě, měla letos poměrně nečekaného vítěze: Zlatou palmu si odnesl film Strýček Búnmí thajského výtvarníka a režiséra Apichatponga Weerasethakula. Nedávno jsme vám přinesli recenzi tohoto snímku od našeho redaktora Aleše Stuchlého, který pro vás tentokrát připravil exkluzivní rozhovor s tímto pozoruhodným a velmi neokázalým tvůrcem.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Apichatpong Weerasethakul v Cannes | Foto: cannes-fest.com

Váš debut Záhadný předmět o polednách využíval dokumentaristické záznamy, měl improvizovanou strukturu a jeho leitmotivem byla surrealistická hra. Jak byste popsal svůj vývoj od tohoto snímku až k aktuálnímu projektu Primitiv, jehož součástí je i snímek Strýček Búnmí?
Je to proces, pořád se učím nalézat ten správný pohled. Slučuji svůj zrak s kamerou a snažím se najít způsob, jak se dívat na svět a jak do tohoto pohledu začlenit pocity, které mi přináší život v Thajsku. Čím dál tím víc s touto metodou experimentuji: ve svých starších filmech jsem se soustředil na to, jak se společnost v Thajsku strašně rychle proměnila. Můj aktuální snímek Strýček Búnmí se naopak obrací hlouběji do minulosti, rozhlíží se po krajině mého dětství. A teprve až díky vytvoření instalace a krátkého filmu se stal také tak trochu politickým dílem.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apichatpong Weerasethakul: Důležitá je i imaginace publika

Strýček Búnmí je plný referencí na thajský folklór, na thajské horory 70. let i komiksy. Proč taková neobvyklá síť odkazů?
Tento film je pro mě poctou všem formám kinematografie, které umírají podobně jako strýček Búnmí. Některé z nich nejsou vůbec můj styl a jsou tudíž jakousi kopií snímků, na kterých jsem vyrostl. Chtěl jsem do Strýčka zapracovat koncept odkazů na prvky, ke kterým mám osobní vztah. Je to moje sbohem konkrétním filmům i určitému způsobu natáčení, který už brzy bude pro většinu lidí totálně nudný a archaický.

PŘEČTĚTE SI: Recenzi filmu Strýček Búnmí

Mnoho lidí (mě nevyjímaje) spatřuje největší sílu vašich filmů v jakoby samozřejmém prolnutí mysterióznosti a všednosti života. Kde podle vás leží hranice mezi banalitou a tajuplností?
Tyhle veličiny mají jednoho společného jmenovatele: čas. Čím déle kontemplujete, čím více času věnujete tomu, že něco pozorujete - třebas i statický obraz -, tím víc tyto věci mění svůj význam. Pro mě je podstatné to, že chci dát svým divákům čas a prostor. Film není pouze záležitostí svého tvůrce: velmi podstatná je i imaginace publika.

Z filmu Strýček Búnmí | Foto: Artcam

Občas se zdá, že jste skoro posedlý potřebou vmezeřit do svých filmů i proces výroby. Chcete, aby si diváci zachovávali vědomý odstup od fikce?
Je velmi důležité, aby si diváci byli vědomi své přítomnosti v kině. Aby věděli, že to, co zažívají je určitý typ iluze; něco, co bylo vyrobeno. Nenechávat si proces realizace pouze pro sebe – to mám rád. Mými filmy se můžete nechat unášet a hypnotizovat, ale jen do určité míry, protože díky tomuto přístupu se zároveň stáváte součástí dané postavy a tím i interpretace celého filmu.

Své filmy natáčíte skoro výhradně na venkově. Co vás na něm tak přitahuje?
Tak předně, já vůbec nemám rád město (smích), takže točit film pro mě znamená tak trochu záminku, proč zmizet. Druhý důvod je ten, že současné Thajsko, to je jedna kontinuální transformace. Když se vydáte v průběhu několika let do Vídně, Londýna nebo Paříže, stále to místo bez problému poznáváte. A já se vlastně svými filmy snažím zpomalit čas – zachytit stav věcí, vracet se do doby, kdy jsem vyrůstal. A tohle období mám spojené právě s venkovem. Víte, já jsem velmi zapomětlivý člověk. Moje dílo je v tomhle smyslu jako deník, do něhož si zaznamenávám své vzpomínky a připomínám si, že všechno na světě podléhá zkáze.

Pracujete výhradně s neherci. Proč vám amatéři vyhovují víc než profesionálové?
Velkou roli v tom hraje to, že s nimi mohu trávit spoustu času, což v případě profesionálů moc nejde. Díky tomu mohou tito amatéři obtisknout do filmu svou osobnost. Profesionální herci si sebou také nesou své předchozí role a často i kus toho, jak se prezentují skrz média. Tohle by svět mých filmů pravděpodobně zničilo.

Apichatpong Weerasethakul | Foto: Wikimedia Commons

Do konce října je Praze k vidění vaše pozoruhodná video-instalace Fantomy vesnice Nabua, která je (stejně jako Strýček Búnmí) součástí vašeho rozsáhlejšího projektu Primitiv. Pro mnoho návštěvníků nebylo snadné její význam dešifrovat…
Je to jakási hra – projekce v projekci, v níž je klíčová právě přítomnost projektoru. Je to vlastně simulace kina v galerii. Ale šlo mi hlavně o nezvyklé nastavení vztahu mezi diváky a plátnem; i proto plátno uvnitř toho plátna promítacího vzplane…

Z vašeho dosavadního díla je jasné, že preferujete velmi nekonvenční vyprávěcí struktury. Snažíte se probudit divákovu představivost, vést naše myšlenky neobvyklým směrem? Ve vašich filmech se sice člověk často ztrácí, a přece je jimi fascinován…
Film může připomínat snění, a to v nejširším smyslu toho slova. Já mám v téhle souvislosti na mysli určité myšlenkové vzorce a také prvek nahodilosti: občas člověk jednu minutu myslí na určitou věc, ale v druhé chvíli už mu v hlavě běží něco jiného. Tomuto procesu se některé mé filmy určitě podobají. A taky se mi líbí tahle zvláštní synchronizace pocitů a myšlení: divák sedí v kině a říká si “tohle je jako ve snu“…

Proč je tomu často tak, že filmy, které se vzpírají snadné interpretaci, jsou automaticky označovány jako salónní a snobské?
Tohle nás vrací k důležitému vzájemnému vztahu autora a diváka. To poslední, čím bych chtěl být, je snobský režisér (smích). Film musí být jako silná osobnost, ale publikum by zároveň mělo být ochotno ji následovat. Není nutné zavádět diváka za každou cenu do labyrintu, ale je důležité dělat věci po svém – pokaždé jde o velmi delikátní záležitost. V zásadě je ale dobré na publikum či kritiku při realizaci moc nemyslet a věřit hlavně sám sobě. Být sám sobě tím nejkritičtějším divákem.

Vedle krátkých experimentálních snímků jste prý natočil také několik krátkometrážních komerčních titulů, je to pravda?
Udělal jsem sice pár krátkých filmů pro velké firmy jako je třeba Louis Vuitton, ale vždycky jsem měl naprostou svobodu vyjádření. Ty filmy nikdy nesloužily primárně k propagaci nějakého produktu. Možná vás to překvapí, ale mě velmi zajímá popkultura: některé mé krátké filmy si zahrávají s poetikou soap opery, komiksu či rozhlasové hry.

Z filmu Strýček Búnmí | Foto: Artcam

Jak se cítíte coby nezávislý filmař v Thajsku? Například váš film Světlo století byl poznamenán cenzurou….
Pohybuji se někde uprostřed: jsem jednou nohou ve filmovém průmyslu, ale druhou nohou jsem zcela vně oficiálních struktur, vinou mojí nezpůsobilosti přijmout systém financování filmů v Thajsku, nebo vámi zmiňované cenzorské zásahy. Není to ale zas tak těžké takhle koexistovat. Víte, Thajsko je malá země a nezřídka se stává, že s jinými filmaři sdílíte podobný finanční zdroj, štáb nebo produkční zázemí. Tahle hranice mezi nezávislou a studiovou produkcí bude u nás myslím čím dal méně zřetelná.

Vaši rodiče byli lékaři, oba pracovali celý svůj život v nemocnici. Ovlivnil tento fakt nějak vaši tvorbu?
Nepochybně. Byl jsem vychován tak, abych si byl neustále vědom tenké hranice života a smrti. Tato profese je především o léčení, hojení ran a bolesti – a já jsem vyrůstal v prostředí lidí, kteří se každodenně potýkají s přítomností velkých problémů. A navíc, právě mí rodiče ve mě budovali touhu žít v sepětí s přírodou…

Přestože ve vašich filmech absentuje hudba, líbí se mi, jak v nich zacházíte se zvukovou stopou: trochu mi to připomíná chytré využití terénních nahrávek na současné experimentální scéně. Jakou hudbu máte rád?
Já vlastně hudbu aktivně neposlouchám. Přestal jsem už před mnoha lety. Příliš mě to rozptylovalo a odvádělo od toho, co mám skutečně rád a co si užívám: zvuky přírody a reálného světa. Občas si sice pustím nějakou elektronickou muziku, ale ve skutečnosti jí nenaslouchám; jen si tím připomínám třeba nějakou chvíli, kdy jsme si tu kterou skladbu pouštěli při natáčení. Nejsem hudebním fanouškem.

Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme