Antikrist: Terapie pod sluncem satanovým

Temná podstata ženy - tvora nebezpečně napojeného na silové pole přírody, a proto zcela nevyzpytatelného a těžko ovladatelného - stojí v epicentru nového snímku dánského apoštola emocionální tortury Larse von Triera. Muž, jenž ve svých filmech nezřídka využívá provokací a podvratností k rafinované manipulaci a pokoření jednotlivých postav i publika, pokračuje v Antikristovi v dobře započaté práci.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Z filmu: Antikrist | Foto: Press kit

I tady Trier stvořil amalgám žánrů (gotický horor, komorní psychologické drama, napínavý thriller s absurdními komediálními prvky) a jim odpovídajících formálních postupů. I tentokrát dánský tvůrce potvrzuje pověst autora, který jako by točil stále tentýž film - o hrdinovi/ce, záměrně vystavené naprosto extrémním podmínkám. Jenže Antikrist, Trierovo nejsilnější dílo od vzniku jeho opusu magnum - nadčasového mystéria Království, je přeci jen bestií trochu jiného druhu.

Snad i proto, že vznikal v době režisérových nejtěžších depresí, jde o film plný juvenilní energie i sardonického misogynství, masivní ironie i toho nejdelikátnějšího patosu. Archetypální postavy Ženy-čarodějnice (zastupující princip dočasně vládnoucího chaosu) a o něco staršího Muže-psychoterapeuta (zastupujícího racionální princip západní kultury), se po tragické smrti svého syna uchylují do chaty v lesích jménem Eden. Ty jsou zřetelnou antitezí křesťanského Ráje: magnetizující chmurnou krajinou plnou netečných stromů, temných stínů, výhružné mlhy a mrazivého větru, kterou obývají mytologická zvířata, kde místo vody prší z nebe žaludy, a v němž svítí zářivé slunce katastrofy. Mužova terapeutická seance v přírodě, během níž míní svou Ženu vyléčit tím, že ji vystaví jejím nejhlubším ("iracionálním") strachům, je odsouzena k neúspěchu už v momentě, kdy manželský pár přejde most přes horskou říčku, evokující hranici mezi civilizací a divočinou, řádem a anarchií, příčetností a šílenstvím. Příroda tu funguje coby "Satanův chrám"; místo, které jako by bylo infikováno zlem ještě před příchodem člověka.

Z filmu: Antikrist | Foto: Artcam

Ačkoli se Trier svým snímkem kontinuálně vysmívá a vzpírá snadné uchopitelnosti i dokonale padnoucím (teologickým, filozofickým, dějinným) interpretacím, nepřestává vršit indicie a podněty, jež nás k nim vybízejí. Důležitější ale je, že v Antikristovi poprvé pěstuje severský odpůrce kognitivních terapeutických praktik a organizovaného náboženství jakýsi "filmový exorcismus" - vymýtání osobních démonů skrze filmové médium, s jehož pomocí proměňuje své obsese a fantomy na přátelské (protože ovladatelné) filmové subjekty. Antikrist se totiž navzdory všem metafyzickým přesahům a "dospělému" těžkotonážnímu sarkasmu nejvíc podobá rozjívenému výplodu dětské fantazie, která se umí odpoutat od rozumu, provinile se oddávat "pre-romantické" hororové atmosféře i slastně trnout při nevyslovitelných krutostech.

Lars von Trier | Foto: Artcam

Klíčovým důvodem, proč Antikrist tak umně vyvolává strachem poznamenaný smích i pobavením kontaminovanou hrůzu, je obrazové pojetí díla, brilantně oscilujícího mezi realismem a vysoce expresivní stylizací. Pro jednotlivé části snímku, rozděleného do čtyř tematicky nazvaných kapitol (Zármutek, Bolest-Chaos vládne, Zoufalství-Gynocida, Tři žebráci) a z obou stran sevřeného Prologem a Epilogem, zvolil režisér spolu s kameramanem osobitý vizuální kód, který vždy koresponduje s jejich obsahovým laděním. Sekvence spadající do kategorie civilního dramatu jsou až na pár výjimek snímány naturalistickou ruční kamerou, zatímco ve fantazijních, mystických scénách dominují četné barevné filtry a statický obraz. V úvodní a závěrečné sekvenci pak Trier zvolil černobílý materiál a kameru, umožňující natáčet v extrémní slow-motion.

Z filmu: Antikrist | Foto: Artcam

Najdeme tu decentní poezii symbolů i bezprecedentní krajnosti. Ony tolik diskutované explicitní záběry - srna s mrtvým mládětem visícím z rodidel, krvavá ejakulace, odstřižení klitorisu - ovšem svým laděním neodkazují ani tak k slasherovým krvákům a pornografii jako spíš k intelektuální morbiditě "hanekeovského" či "dumontovského" typu. Trier se navíc v hyperstylizovaných scénách Antikrista ukazuje být malířem ikon - autorem uhrančivých filmových obrazů, v jejichž oslnivém světle se už finální dedikace Andreji Tarkovskému nejeví být pouhým post-pubertálním výstřelkem.

Z filmu: Antikrist | Foto: Artcam

Součástí kouzla Trierova mimořádného filmu zůstává fakt, že přes všechny převzaté inspirace dodržuje jen své vlastní zákonitosti. Jako by se jedním dechem hlásil k aristotelské tradici (a známému tvrzení velkého myslitele, že "žena je jen zmrzačený muž") i feministickému pohledu na nejrozporuplnějšího období v evropských dějinách, honu na čarodějnice (místo něhož používá termín "gynocida").
V Antikristovi se neobyčejně přitažlivě mísí agónie a extáze, radostně se v něm střetává pasivní utrpení a aktivní touha.
Inu, co jiného čekat od filmu člověka, který má Nietzschova Antikrista na nočním stolku už od dvanácti let.

Hodnocení: 90%

Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme