Až příliš chladná Duše Paula Giamattiho

Kolik gramů váží duše?, otázal se před několika lety mexický režisér Alejandro González Inárritu. Paul Giamatti by mu dozajista odpověděl, že až příliš na to, aby se s ní člověk pořád vláčel.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Duše Paula Giamattiho | Foto: MFF KV
Přehrát

00:00 / 00:00

Až příliš chladná Duše Paula Giamattiho

Obzvlášť pokud procházíte životní krizí a zkoušíte hlavní roli ve Strýčkovi Váňovi, postavu, která v sobě má veškerou prázdnotu, zoufalství a bezvýchodnost, která trápí i Paula. Stručně řečeno, jediným lékem na řádnou ruskou chandru se zdá být revoluční metoda uskladnění duše. Možnost na chvíli si odpočinout bez váhy traumat a komplexů je natolik lákavá, že Paul svěřuje nepolapitelnou matérii sklenici... a zkouší, jaké to je žít bez ní.

z filmu: Duše Paula Giamattiho | Foto: Aerofilms

O duši vlastně nikdo nic neví, zazní několikrát ve filmu debutantky Sophie Barthes. A v tom je, zdá se, zakopán pes. Duše Paula Giamattiho je velmi ambiciózní prvotina, která propojuje existenciální drama hypochondrického umělce s melancholickým thrillerem, v němž běží o hodnotu lidské bytosti, jejích vzpomínek a životních traumat. Rozlišit, která z obou tváří filmu má být významotvorná a nosná, je však neřešitelný problém. Snímek Sophie Barthes vášnivě rád otevírá další a další témata, rozvíjí bezbřehé metafyzické hovory, ale nedospívá k ničemu jinému než k strojenému intelektuálnímu pozlátku velkých slov. Marná sláva, o duši skutečně nikdo nic neví.

z filmu: Duše Paula Giamattiho | Foto: Aerofilms

Nejsilnější je film tam, kde nechává prostor živelnému a pestrému herectví Paula Giamattiho. Ten s bravurou zvládá, jak navrčený minimalismus po vzoru Billa Murrayho, tak velmi expresivní výlevy. Trýznivý pocit, že se jedná především o brilantní žonglování bez hlubšího smyslu, však nemizí. Paulova zoufalá snaha najít cestu ke Strýčkovi Váňovi, zůstává jen naznačeným torzem, podobně jako jeho hluboké duševní rány. Přechod sarkastické existenciální noty úvodu, k prokřehlému putování Petrohradem a hledání vlastní duše proběhne křečovitě. Naznačené dramatické linie se přeruší a film upadá do myšlenkového bezvětří. Groteskní motiv pašování ruských duší do Ameriky se rozvíjí samoúčelně a jeho satirický podtón působí hodně neohrabaným dojmem. Podobně dialogy, které mají být dráždivě absurdní, se stávají spíše absurdně prázdnými, protože nenabízejí nic než mechanickou slovní přehazovanou. Duše Paula Giamattiho skýtá sice kultivovanou, přesto bezobsažnou hříčku, která nepřekročí práh koženého akademismu.

z filmu: Duše Paula Giamattiho | Foto: Aerofilms

Filmu Sophie Barthes chybí onen jemný nadhled a přesah, který promění excentrické nápady v životaschopný organismus. Snové vynálezy skvěle fungují ve scénářích Charlieho Kaufmanna, v podání mladé filmařky však zrnka fantastiky na velké zážitky nevystačí. Chybí jim myšlenkový řád i propracovanější tvar. Duše Paula Giamattiho rozhodně neurazí, při vší zmíněné povrchnosti nabízí alespoň kultivovanost... a skvělého Paula Giamattiho. Což paradoxně není zas až tak málo.

Hodnocení: 60%

Vít Schmarc Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme