Bílá stuha: Hanekeho uhrančivé filmové monstrum
Znepokojení. Základní emoce, kterou spolehlivě vyvolává každý ze snímků rakouského scenáristy a režiséra Michaela Hanekeho. Pocit, pramenící z osobité a průběžně cizelované tvůrčí metody, jejímž principem je ledový, přísně racionální skalpel vedený rukou rafinovaného umělce, který chápe autorství jako důslednou variantu klinické medicíny.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!
Hanekeho obor je prevence šokem, akurátní diagnostika z chladného odstupu a "léčba" strohým, leč myšlenkově mnohovrstevnatým obrazem. Bílá stuha, jeho nový celovečerní snímek oceněný mnoha prestižními cenami, s typickou enigmatičností rozevírá především téma původu zla ve společnosti.
Zdálo by se, že Bílá stuha je kostýmní film prezentovaný jako dobová freska o kořenech fašismu, čemuž napovídá brilantní, až románový recitativ vypravěče, který provazuje jednotlivé scény a přehledně informuje o pořadí, v němž se odehrály, i o postavách, jichž se dotkly. Představa klasicizujícího tvaru a čitelného vyprávění ukotveného v žánru historického dramatu je zcela zavádějící: v Bílé stuze Michael Haneke dovedl k absolutní dokonalosti své úsilí natočit rodinný film ("eine Kindergeschichte" jak praví podtitul), jehož obrazy jako by toho více zakrývaly, než odhalovaly. Je to film-monstrum, do něhož přes jeho naléhavost není možné vstoupit.
Příběh Bílé stuhy je sice zasazen na sever Německa, ale kontrastem mezi přehuštěnou sítí společenských konvencí a zoufale potlačovaným nářkem lidí, jež v ní uvízli, jako by odkazoval spíš na středoevropský kontext rozpadající se habsburské monarchie. Historie odehrávající se na přelomu let 1913 a 1914, kdy se klidná vesnická komunita stane obětí série nehod a drobných zločinů, ostatně víc než připomíná romány Hanekeho krajanů u Roberta Musila či Thomase Bernharda. Vystupují tu výhradně ambivalentní postavy, které si v dokonale vyčištěné krajině bez lásky vzájemně vyměňují role obětí a trýznitelů. Na jedné straně zmrtvělé figury despotických otců a vyprahlých matek, které drží pohromadě jen uniformy, do nichž během života vrostly a naproti nim děti, u nichž proces "fosilizace" právě započal.
Stejnou roli plní v Bílé stuze i tradiční arzenál režisérových výrazových prostředků - absence hudby, která by divákům pomáhala jednoznačněji interpretovat náladu jednotlivých dějových sekvencí, do detailů prokomponovaný a přitom vždy takřka nečitelný prostor mizanscény snímaný v dlouhých záběrech či statická kamera, která publikum až fyzicky vylučuje ze hry. To, oč většina filmů usiluje - (strhnout diváky do děje, zaplavit je emocemi a nakonec jim dopřát patřičnou dávku katarzní úlevy - Bílá stuha systematicky podkopává. Haneke navíc poprvé zvolil černobílý obraz, tak delikátní až se tají dech: vizuální dojem je tak uhrančivý i proto, že režisér se spolu se svým dvorním kameramanem Christianem Bergerem rozhodl film natočit barevně a teprve pak natočené scény barev zbavit.
Haneke s oblibou ponechává ve svých filmech explicitní násilnosti mimo obraz a soustředí se na následky narýsované ve tvářích postav - veškerá stylizace tu míří nikoli k ohromování dle amerických vzorů či manipulaci, ale k probuzení myšlení z limbu a kladení nespočtu otázek, na něž neexistují jednoznačné odpovědi. Divák, který je u Hanekeho snímků nucen svou pozici průběžně přehodnocovat, se na jeho filmy vlastně nedívá - mnohem spíš je s nimi bezprostředně konfrontován.
Tíseň, již tento film vyvolává, není redukovatelná na žádnou teoretickou poučku. Pasivní role, kterou nám Bílá stuha tak intenzivně připomíná, ona znenadání odhalená pozice těch, co jsou nuceni se jenom dívat, tu působí jako náraz. Tváří v tvář neskutečným obrazům stylizovaným do podoby fotografických portrétů z počátku minulého století jsme ponecháni jen sami sobě: svým myšlenkám, selháním a vlastním životům, které v každodenní honbě za štěstím tak dokonale ignorujeme.
Hodnocení: 90%
