Češi jsou zkušení. Do baru zajdu s každým členem štábu, říká kameraman, který točil s Goslingem
ROZHOVOR. Velké zahraniční filmy se natáčejí i v Česku. Nedávno tu byla herečka Keira Knightleyová, herec Geoffrey Rush nebo režisér Xavier Dolan. V Praze dokončili před pár dny filmaři i část prací na snímku The Catcher Was A Spy o americkém baseballovém hráči a špiónovi Moem Bergovi. Metropole se tak proměnila v New York, Řím nebo Tokio. Členem štábu byl i americký kameraman Andrij Parekh. Nebyla to pro něj první zkušenost s českými filmaři. V hlavním městě natáčel i historické drama Úkryt v zoo, který jde do kin 30. března.
Znal jste už před vaší první návštěvou nějaké české filmaře?
Samozřejmě, všechny velikány šedesátých let jako Miloš Forman, Věra Chytilová, také kameramany jako Jaromír Šofr, který mě učil na FAMU. Nějaké povědomí jsem už tedy měl, ale největší vliv na mě měla osobní zkušenost s panem Šofrem.
V Praze jste teď potřetí. Cítíte nějakou proměnu města?
Praha pro mě zůstává v podstatě tím samým městem jako před skoro dvaceti lety. Samozřejmě tu člověk najde víc reklam a komerce, ale třeba smysl pro humor lidí se nezměnil. Město mi teď připadá živější. Když jsem tu byl poprvé, bylo léto, teď zažívám Prahu v zimě. Musím přiznat, že jsou to dvě rozdílné Prahy.
Vnímáte Prahu jinak než ostatní místa z vaší perspektivy kameramana? Město totiž využíváte k zobrazením odlišných světových lokací.
Filmy, které jsem tu točil, se odehrávají v době druhé světové války. Ve filmu Úkryt v zoo představuje Praha Varšavu. Teď u The Catcher Was A Spy jsme z města udělali Tokio, Curych, italské Alpy, Řím a New York. Jestli to je dostatečně přesvědčivé, to uvidíme. Tým, se kterým teď pracuju, je stejný jako při natáčení Úkrytu v zoo. Obdivuji je, jsou to skvělí lidé se smyslem pro humor. Myslím, že jsou lepší než kterýkoliv americký štáb, se kterým jsem pracoval.
Spolupracovníky jste si vybíral sám?
Nejdříve jsem dostal doporučení, pak jsem si s každým popovídal. Pro mě je důležitá i osobní propojenost, nejen životopis. Každý ovlivňuje při práci druhé, na place je sdílená energie, proto je důležité mít kolem sebe správné lidi. Navíc se mi s Čechy snadno pracuje. Oceňuji jejich smysl pro odlehčení situací a ironii.
Necháváte si od nich poradit, nebo musí spíš sledovat vaše pokyny?
Natáčel jsem po celém světě a jedna věc, kterou jsem se naučil, je nenutit lidem jeden systém, když jsou naučeni na jiný. Protože pak s tím budete většinu času zápasit. Raději se přizpůsobím tomu, jak místní lidé pracují. Konkrétně tady už ale natáčelo tolik cizích produkcí včetně těch amerických, že filmaři jsou zkušení. Navíc jsou po technické stránce naprostí profesionálové a jsou to všechno milí lidé. Do baru zajdu rád s každým členem štábu. Vidí film jako představu něčeho velkého, nepřistupují k práci jako ke každodenní rutině.
Premiéra filmu Úkryt v zoo nebyla moc o hercích, spíš se tam sešli členové štábu. Nešlo o premiéru s přehlídkou šatů a smokingů. Byli to jenom lidé, kteří šli rovnou z práce. Všichni byli hrdí na svou práci a myslím, že to s nimi pohnulo i vnitřně. Líbilo se mi, jak jsme mohli všichni sdílet ten zážitek, protože podobné příležitosti, kdy můžeme společně vidět výsledek naší práce, tak často nebývají.
Najdete si v Praze nějaký volný čas?
Moc ho popravdě není. Ale teď jsem se byl podívat ve Veletržním paláci na všechna díla od Schikanedera. Když mám nějaký volný den, tak si jdu zpravidla zaběhat podél řeky. Mám tu už taky několik oblíbených restaurací a barů v Petrské čtvrti a na Starém městě.
Zmínil jste, že si musíte rozumět se spolupracovníky při práci za kamerou. Jak ale vnímáte herce?
Pro mě je nejdůležitější, aby to byli lidé, kteří jsou připraveni a ochotni pracovat. Mám respekt pro profesionální přístup – chodit včas, znát text, vědět, co máte udělat. A filmy, co tu točíme, jsme měli možnost dokončit načas, protože herci jsou dobře připravení profesionálové. Podle mě nastavují svým přístupem vysokou laťku, čímž se nechá inspirovat i štáb, který potom odvádí taky skvělou práci. Ta energie ale musí jít samozřejmě také od režiséra, producenta nebo mě samotného.
Máte častěji konflikty s režiséry a producenty, nebo herci?
S lidmi před kamerou nemívám zpravidla spory. Vybral jsem si profesi kameramana, ne režiséra, takže se s herci bavit nemusím. Maximálně jim řeknu, jak se postavit nebo jak by se měli natočit správně ke světlu a kameře. A osobně mám radši, když si tohle řídí i sám režisér a nedává od toho ruce pryč. A o konfliktech s producenty bych raději neměl mluvit.
Ve vaší filmografii jsem si všiml, že jste dvakrát natáčel s Ryanem Goslingem. Jak byste herce popsal?
Ryana mám rád. Natáčel jsem s ním film Half Nelson, což už je nějakých dvanáct let, to jsme byli ještě „děti“. Pak jsme spolu natáčeli Blue Valentine, ve kterém předvedl jak Ryan, tak jeho herecká kolegyně Michelle (Williamsová) úžasný výkon.
Ryan je neuvěřitelně úžasná osobnost. Herec, který dává své práci sto procent. Slyšel jsem, že pro roli ve filmu La La Land cvičil na klavír dva roky, aby to předvedl před kamerou. Tomu říkám oddanost svému řemeslu. Za to ho respektuju, že tomu věnoval tolik času a hraje to skutečně on. Tím se stal totiž tou postavou. A podobně se jí stává i v dalších rolích.
O hercích je poměrně známé, že se musí na své role dlouze připravovat a učí se spoustu věcí. Máte podobný přístup vy za kamerou?
Jako kameraman musíte přenést režisérovu vizi na plátno. U mě to tak začíná porozuměním režisérovi. Snažím se rozpoznat jeho vkus – co se jemu líbí a nelíbí, jaké jsou jeho oblíbené filmy. Co rád dělám před každým natáčením, že si projdu s režisérem muzeum a sleduji, jak vnímá obrazy. Je pro mě daleko snazší vědět, jak ten člověk vidí kontrast, texturu, tóny a barevnou skladbu, než jen diskutovat u stolu. Je to daleko bezprostřednější. Protože moje červená vypadá jinak než ta jeho, i když na obraze je jen jedna červená barva.
Pak je tu samozřejmě technická stránka. Preferuji přirozené vyznění barev než kontrastní svícení. Ale tenhle přístup není nic, na čem bych lpěl. Beru práci víc instinktivně. Nějak cíleně už se nevzdělávám. Kameramanství je v současnosti pro mě víc nějaký pocit, který chci filmu předat, než že bych se zaměřoval na jednotlivé záběry. Je to víc o náladě a taky hercích na place. Můžete mít scénu osvícenou patnácti světly, nebo tam nemáte žádné světlo a pro herce je to vždycky odlišná situace. Snažím se odstranit z tvorby zažitá pravidla, rád tak zmenšuju množství světel na place i počet členů štábu. Tím určitým způsobem dokážu zjednodušit práci a mohu dělat rychleji.
Jak si dnes vybíráte práci? Jsou to projekty, které vás osobně zaujmou, nebo se připojujete k filmařům, se kterými máte zkušenost?
Jedna z nejdůležitějších věcí, kterou jsem se naučil zezačátku své kariéry, je říkat „ne“. Dokázal jsem odmítnout projekty, které se mi nelíbily nebo ke kterým jsem nic necítil. Zatím jsem si se všemi filmy, na kterých jsem dělal, vytvořil silné citové pouto. Nechci říkat, že dělám práci. Chci se tou činností nechat inspirovat, což mi zároveň dovolí, abych inspiroval já ostatní. A toho dosáhnete jedině, když daný projekt milujete. Často jsem dělal se stejnými lidmi. Když by ale kývli na něco, co se jim nelíbí, nemusím do toho jít za každou cenu.
Je to náhoda, že jste se teď objevil podruhé v Praze?
Asi. Jsem velmi šťastný, že můžu být v Praze. Myslím, že částečně za to můžou producenti, kteří jsou stejní jako u filmu Úkryt v zoo. Předpokládám, že s mou prací byli spokojeni, tak mě znovu doporučili. Už mám za sebou spolupráci s českým štábem, vím, jak pracují. Je lepší, když máte někoho s osobní zkušeností.
Přizvete si ke svému dalšímu projektu členy z českého štábu?
Ve Spojených státech je to složité, protože máme odbory. Ale moc by mě potěšilo, kdybych si mohl vzít český štáb s sebou. Vím, co od nich očekávat. Na natáčení Úkrytu v zoo jsem měl hlavního osvětlovače Petra Konráda, což je nejlepší osvětlovač, s jakým jsem kdy pracoval. Natočil jsem dvacet filmů, 50 krátkých snímků a nepoznal jsem větší nadšení a oddanost u žádného jiného osvětlovače.
Film Úkryt v zoo jste včera viděl poprvé?
Měl jsem na starosti úpravy barev v postprodukci, takže jsem ho viděl asi desetkrát. Teď to ale bylo poprvé se zvukem a hlavně s publikem. Protože obecenstvo mění vyznění snímku. Ten film je krásný, dojemný, ženský a laskavý. Potýká se s prvky holokaustu, varšavským ghettem a druhou světovou válkou z ženské perspektivy, což jsme na plátně ještě neviděli. Vzhledem k mojí kameramanské práci je film hodně pastelový, čímž vyznívá velmi přirozeně a jemně. Jsem na film pyšný, doufám, že ho bude moct vidět co nejvíc lidí.
Český divák může některé prvky filmu vnímat odlišně, protože jsou v něm použity známé ulice i budovy, jako například holešovické Výstaviště. Je pro vás snazší, když nevidíte zasazení do lokálního prostředí?
Varšava byla během války kompletně zničená, dokážu si představit, že tam stály podobné budovy jako ve stejné době tady v Praze. Že nemám žádné kulturní spojitosti s prostředím, kde natáčím, beru jako výhodu. Pro mě jsou to jenom lokace.
Ve filmu mají výraznou roli zvířata. Bylo pro vás těžké s nimi natáčet?
Nejděsivější bylo si zvyknout, že jsou zvířata všude okolo vás. Najednou jsem měl hned za zády tygra, což je asi ta nejnepříjemnější představa, která vás napadne. Ale natáčení se zvířaty bylo úžasné. Jessica (Chastainová) k nim přistupovala tak laskavě, jak dokáže asi málokdo. Alespoň já takový přístup nemám. Ona jim byla tak otevřená, že nepociťovala žádný strach. Ten vztah je přenesen i na plátno, ona se k nim chová jako k lidem. Dokázala vedle nich být tak přirozená, že to mnohým členům štábu otevřelo oči. Většinou vidí tygry, lvi a slony zavřené v klecích. Tady jsem měl sloní kel deset centimetrů od oka. Když točíte, tak o tom nepřemýšlíte, jenom děláte svou práci. Scéna s herečkou sevřenou v sloním objetí vám přijde naprosto přirozená. Ve výsledku to ale byla pozoruhodná zkušenost.
Změní přítomnost zvířat vyznění filmu?
Rozhodně to výrazně změní jeho lidský element. Tím, že tam máte nejen mezilidské vztahy, ale taky mezi zvířaty a lidmi, dokáže přetvořit charakter hlavní hrdinky. Ve filmu říká, že zvířatům můžete věřit. Když se jim podíváte do očí, přesně víte, jak se cítí. A něco pravdy na tom bude. Naopak ale i zvířata rozpoznají snadno strach nebo vás jako lidskou bytost. Myslím, že z toho filmu je to poznat.
Kolik speciálních efektů jste použili?
Jenom dvě zvířata nejsou pravá. Je tam malé slůně a mládě bizona. Pro ně jsme částečně použili loutky. Jinak jsme chtěli většinu záběrů natočit reálně. Takže se nám po place probíhali velbloudi, do toho chaosu se objevovaly exploze. Když by to sledoval někdo opodál, asi by si myslel, že jsme se zbláznili. A možná že jo, ale na plátně to vypadá dobře, má to sílu.
Na současném natáčení filmu The Catcher Was A Spy používáte vizuální efekty, když tu máte tolik různých měst?
Natáčíme teď na baseballovém hřišti v Praze 4. Máme dvě stě komparzistů, stadion má přitom vypadat, že tam je třicet tisíc lidí. Bude tam tedy hodně vizuálních efektů, kdy musíme namodelovat celý stadión, potom přidat lidi do pozadí. A protože natáčíme scénu z Tokia, herce, které použijeme do komparzu pro detaily, přivezeme z Vídně.
Když je Česko otevřené štábům ze zahraničí, jak vidíte příležitosti tady v Praze vy osobně z vlastní zkušenosti?
Praha je k natáčení skvělé místo. Je tu mnoho příležitostí i lokací. Snadno tu najdete místa, která připomínají odlišná evropská města 19. a počátku 20. století. A je to navíc skvělé místo k žití. Je tu bohatý kulturní život, výborné restaurace, cítím se tu moc dobře. Už od minulého natáčení přemýšlím, že bych se sem nastěhoval. A když se sem budu vracet, možná to v budoucnu udělám.
Mohlo by vás také zajímat
RECENZE. Ve hvězdně obsazeném sci-fi thrilleru stihne skupina vědců na Mezinárodní vesmírné stanici v 90 minutách objevit marťanský...
Církev v sobotu pochová kardinála Miloslava Vlka. Pražský arcibiskup Dominik Duka bude sloužit zádušní mši. Duchovní poté uloží rakev do arcibiskupské hrobky v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. Pokud se lidé chtějí s kardinálem naposledy rozloučit,...
V noci ze soboty na neděli přejdeme na letní čas. Hodinové ručičky se ve dvě hodiny v noci posunou o hodinu dopředu. Ke střídání času...
Na svatého Patrika vyrazil do New Yorku, který si nevybral náhodou: doufal, že právě tam vyvolá největší ohlas. Tři dny pak hledal vhodnou oběť, dokud mu v pondělí pozdě večer náhodou nezkřížil cestu důchodce Timothy Caughman. 66letý černoch Caughman...