Česká soda: tuzemská, konzumní, nejlepší?
Česká soda, kontroverzní projekt společnosti Febio s r.o. (režiséra Fera Feniče a jeho týmu), je bezpochyby jedním z průkopnických činů v oblasti polistopadové satiry. Často provokoval nevybíravými, mnohdy záměrně vulgárními a tvrdými útoky na konformismus a pokrytectví v médiích: od jalových politických debat a křečovitě vážného zpravodajství přes cukrkandlovou reklamu až třeba po známé normalizační seriály.
Parodie televizních zpráv, politiků, reklam, schémat televizních pořadů či klipů, které se objevily na obrazovce veřejnoprávní televize v červnu roku 1993, byly ve své době bleskem z čistého nebe. Navzdory zpočátku odmítavé reakci kritiky i problémům s uváděním v (už tehdy) opatrné České televizi si pořad postupně získal své diváky a stal se doslova kultovní záležitostí.
Česká soda často vyvolávala spory, protesty, bouřlivé divácké ohlasy laiků i odborníků, ale zároveň i nebývalou oblibu, především u mladších diváků. Díky tomu mnohé texty z České sody zlidověly: kdo by s dojetím nevzpomínal na parodii soutěžní hry Riskuj či veřejnoprávní Katovny v čele s králem mudrců Vladimírem Justem, na poněmečtělou verzi zábavného pořadu Kufr Der Koffer, nekompromisní Úsměvy Petry Černocké nebo na anarchistickou televizní debatu o majoru Zemanovi.
Feničův projekt také objevil pro nejširší českou veřejnost skvělého komika a herce Petra Čtvrtníčka a prostřednictvím nezapomenutelného kurzu německého jazyka “Alles Gute” zpopularizoval tvorbu tehdejších protagonistů divadla Sklep Milana Šteindlera a Davida Vávry. Svůj první prostor na televizní obrazovce dostala i osobitá skupina humoristů sdružených kolem časopisu Sorry a mnoho dalších málo známých autorů.
Česká soda dosud zůstává v tomto žánru výjimečným počinem. Srovnání s jejím obtížně zařaditelným humorem snese jen několik originálních pokusů vzepřít se klasickému tupému modelu televizní zábavy: Léblovo radostně mystifikační Studio Kroměříž, Radojčičova znamenitá surrealistická série Tuzemský konzumní (coby úspěšný pokus o skečový pořad á la Monty Pythonův Létající Cirkus), Duškův poloimprovizovaný dadaistický Dokoláč, vybrané scénky z Večerů Analogonu, a především absurdní investigativa tria Ornest- Kraus-Hrubý v cyklu Dvaadvacítka.
Z existujících šestnácti televizních dílů České sody (čtrnáct dílů v délce deseti až dvaceti minut a dva půlhodinové silvestrovské sestřihy, doplněné novými scénkami) později dokonce vznikl film. Ten se zapsal do historie jako první český celovečerní snímek překopírovaný z obyčejného videa na 35 mm filmový pás a patřil mezi dva nejnavštěvovanější české filmy roku 1998.
Samotné vysílání České sody také odráží nejen proměnu doby, ale i veřejnoprávní televize: od postsametového nadšení k deziluzi druhé poloviny 90. let ( od června 1993 do srpna 1997) bublala Česká soda v nepravidelných intervalech: nejdříve v hlavním vysílacím čase na ČT1, z něhož pak byla postupně odsouvána do pozdějších a méně frekventovaných časů, až skončila v nočním vysílání na ČT2, kde už neohrožovala většinového diváka…
Jakkoli mnohé příspěvky České sody (hlavně ty, reflektující politickou a společenskou realitu v době jejího vzniku) už dnes nemohou působit tak překvapivě a jsou v některých případech už překonané, přesto Česká soda dokáže stále bavit a dokonce i překvapovat novými významy, danými především novým společensko-politickým kontextem. Navíc zůstává velmi originální zprávou o nás samých, našich politicích, o tom, čím jsme žili a jací jsme byli v postsametové éře…
V době svého uvádění v České televizi byla doprovázená sloganem „celonárodní zkouška z demokracie“. Jak by taková zkouška dopadla dnes?
Koláž dobových citátů z tisku na téma Česká Soda:
„Tomu se může smát snad jen zdegenerovaný živel s násilnickou myslí“ (z dopisu čtenářky týdeníku Televize, 1993)
“Jsou to střípky, nahodilosti, anekdoty z okamžitého osvícení či nouze”. (Mirka Spáčilová, MF DNES, 1994)
Charakteristika České Sody na vědecké konferenci Česko –německých dialogů dne 7. 3. 1995 v Praze: „Tato satira má perverzní povahu…Satira plus satira plus obraz satiry, hypersatira tedy, která není satirou: tautologická satira bez finality, která čerpá sama ze sebe a sebou samou se také vyčerpává“. (Dr. Daniel Radoměrský)
Stanovisko Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, červenec 1993: “Samotná realizace pořadu ve snaze o provokativní humor se dostala na samé pomezí porušení některých ustanovení zákona o vysílání. Satira byla v mnohých případech namísto dovnitř nasměrovaná v rozporu s názvem pořadu navenek a překročila meze slušnosti a takto vůči sousedům České republiky, zejména Slovenské republiky a Spolkové republiky Německo”.
„V době, kdy se soda objevila na obrazovkách poprvé, z ní autor těchto řádků zas až tak odvázaný nebyl…. Považoval ji za první pokus o příjemně krutou a černohumornou politickou satiru – třeba ne úplně povedený, po kterém jistě budou následovat další, snad lepší, „vychytanější“. Určitě by ho tehdy nenapadlo, že po letech bude u sody před televizí téměř slzet ve vzpomínkách na „zlaté časy“, kdy „to ještě šlo“. Že mu standard toho pořadu bude připadat v kontextu soudobé televizní zábavy fakticky nedosažitelný a myšlenka, že by se někdo o něco podobného pokusil, alespoň jakž takž uspěl a nějaká televize by to navíc odvysílala, veskrze utopická.“ (Ondřej Štindl, Lidové noviny, 2007 )
