Česko-íránský film Obyčejný člověk poukazuje na samotu starých lidí v Íránu

Íránská kinematografie je té české mnohdy bližší, než se může na první pohled zdát. A jak ukazuje letošní už pátý ročník Festivalu íránských filmů, který od středy hostí Praha, mohou se ještě přiblížit. Večer bude mít premiéru vůbec první česko-íránský koprodukční film, nazvaný Obyčejný člověk.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Írán, uprchlík | Foto: Reuters

Tím 'obyčejným člověkem' je asi osmdesátiletý osamělý pan Safárí z íránského hlavního města Teheránu. Jeho život plyne velmi pomalu a vyplňují ho rituály. Například každé ráno chodí velkou dálku o holi k cizím dveřím, kde předá velký plát tradičního íránského chleba zvaného sangak.

Přehrát

00:00 / 00:00

S režisérem Madžídem Berzegárem mluvil o prvním filmu v česko-íránské koprodukci redaktor Zdeněk Novák

Podle jedné ze Safárího sousedek je to z lásky k dávno zmizelé ženě. Že by to tak mohlo být, naznačuje i režisér filmu Madžíd Berzegár.

„Láska je v íránské kultuře všudypřítomná. Chápe tak, že se má dávat, ale i přijímat. Proto pan Sáfárí každý den nosí chléb sangak i těm lidem, kteří o to nestojí, protože ten starý osamělý člověk se potřebuje o svou lásku dělit,“ popisuje Berzegár.

Odloučení členů rodiny

Vše se změní, když do života starého pána vstoupí o šedesát let mladší dívka Sara. Měla Safárímu pomoci odcestovat za synem. Řeší za něj jeho drobné problémy, zařizuje mu věci potřebné k daleké cestě.

„S jejím příchodem pocítí, že by mohl lásku jak přijímat, tak dávat. Proto se do ní zamiluje,“ doplňuje režisér filmu. Přestože pan Safárí trpí začínající Alzheimerovou nemocí, ta je podle režiséra Barzegára jen jednou částí problému, jeho příběh ukazuje na obecnější fenomén.

„Zásadní problém je odloučení členů rodiny. Syn pana Sáfárího svého otce silně miluje, ale nemůže se vrátit, tak chce alespoň, aby otec odjel za ním do Kanady. To je obecně problém Íránu. Zemi opustilo velké množství mladých lidí a zejména staří pak zůstávají sami. A právě samota je pro tyto lidi nemocí - těžší než Alzheimer,“ říká Barzegár.

Připomíná starší časy

A přichází i s vysvětlením velmi specifického tempa filmu, které je pro dnešního diváka velmi rozvláčné a připomíná spíš starší časy. „Je to celé takto pomalé, protože tak chci věrně a pravdivě vyobrazit život. Pan Safárí nikam nespěchá, jí pomalu, všechno dělá pomalu,“ objasňuje režisér.

Režisér Majid Barzegar | Foto: Hana Biriczová

Obyčejný člověk je pro českého diváka výjimečný i tím, že jde o vůbec první íránsko-českou koprodukci. Proč zrovna spolupráce s českými filmaři?

„V roce 2008 mě hodně zaujala výstava nazvaná Portréty Prahy, ale znám i českou literaturu. Mám hodně rád Hrabala, ale je mi blízká celkově literatura od Kafky po Kunderu, kteří jsou v Íránu celkově velmi dobře známí. A když sem byl na loňském ročníku tohoto festivalu, tak se objevila možnost spolupracovat s českými filmaři,“ vysvětluje Madžíd Berzegár.

A rozhodl se ji využít. Protože už byl film natočený, pomáhali mu Češi alespoň s postprodukcí: „Spolupráce byla výtečná. Poznal jsem, že všichni, se kterými jsem spolupracoval, byli profesionálové na svém místě a líbilo se mi, i jací jsou Češi obecně - pohostinní a otevření. Takže po profesní i osobní stránce bylo vše perfektní.“

A jak říká Madžíd Berzegár nakonec naznačuje, budoucí spolupráce mezi českými a íránskými filmaři rozhodně není vyloučena.

Zdeněk Novák Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru