Dědicové mrtvé planety

Otec a syn na cestě světem, který pomalu požírá sebe sama, světem zániku a pozvolného odumírání. Světem, z nějž se vytratila humanita a člověk je buď lovcem, nebo kořistí. Uprostřed běsnícího zla nese dvojice postav oheň naděje nejasnou cestou k jihu. Obklopeni smrtí a kanibalismem udržují skomírající plamínek bezpodmínečné lásky. Slepí psi slunce, tlačící svůj vozík vstříc tristnímu údělu – konat dobro tam, kde sám tento pojem ztratil jakýkoli smysl.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

z filmu: Cesta

z filmu: Cesta | Foto: Palace Pictures
Přehrát

00:00 / 00:00

Dědicové mrtvé planety

Pulitzerovou cenou ověnčená novela Cesta amerického prozaika Cormaca McCarthyho záhy vzbudila zájem filmařů a s ním i obavy početného zástupu jejích ctitelů. Metaforický příběh pouti koncem civilizace je sice prodchnut lákavou vizualitou, ale jeho hlavní deviza dřímá kdesi mezi autorovým precizním stylem a tím, co není vysloveno. Hrozbu, že se z filmového přepisu stane jen laciná honba za akční senzací, jakási existenciální verze Mad Maxe, však naštěstí snímek Australana Jamese Hillcoata velmi záhy zažehnává. Není sice ani zdaleka tak podmanivý a závratný jako McCarthyho předloha, ale přinejmenším se k ní chová s úctou.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Cormac McCarthy - Cesta

z filmu: Cesta | Foto: Palace Pictures

Scenárista Joe Penhall respektuje nedějovou výstavbu knihy a film tak vrství všednodenní výjevy z boje o přežití v popelavé zemi, kde je i plechovka kompotu malým zázrakem. Monotónní sled hledání jídla, přístřeší a střetů s chimérami zvlčilé civilizace ve filmu doplňují častější retrospektivy, vzpomínky na minulost – chlapcovo narození, lásku k matce, její pozvolné podléhání beznaději. Hodnota těchto sekvencí je pohříchu proměnlivá, od vysloveně účelových extempore (scéna probuzení na pláži či hry na klavír) až po syrově působivé výjevy zmaru a deprese. Dramatické pasáže ohrožení a boje o přežití netvoří páteř vyprávění, ale spíše prudké momenty gradace, v nichž se jinak šouravé tempo filmu citelně zrychlí. Naštěstí tu nenarazíme na hrozící samoúčelnost a podbízivý heroismus.



Zásadním problémem Hillcoatovy Cesty je tak „pouze“ fakt, že se k samotnému jádru McCarthyho textu nedokáže dostat. Tvůrci se prokopali velmi blízko, snad nejblíže, jak to šlo, ale zneklidňující nedořečenost i obřadný styl předlohy na plátno přenést nedokážou. Hillcoat výtečně pracuje s herci, své odvede i sychravé výtvarné řešení, velmi neutěšená výprava a komorní hudební doprovod Nicka Cavea a Warrena Ellise. Přesto tam, kde se text vydával do výšin a dotýkal se abstraktních hodnot, zůstává filmová verze věrná rekvizitám – krvi, masu a blátu. Nelze též ignorovat, že mladičký Kodi Smit-McPhee se s málomluvnou rolí syna – zejména v citově vypjatých pasážích – citelně potýká. Viggo Mortensen naproti tomu otcovskou postavu oživil s nesmírnou precizností a vkusem – je to právě on, kdo se esence textu, naděje zatvrzele bující pod nánosy zmaru, dotkl nejvíce.
PŘEČTETE SI TAKÉ: The Road - Filmová pustina na zvukovém nosiči

z filmu: Cesta | Foto: Palace Pictures

Film tak nakonec z dobré cesty neschází a opouští své postavy stejně znepokojující tečkou jako kniha. Vyhýbá se ke svému prospěchu schématům i klišé, nicméně podobně jako oscarová adaptace románu Tahle země není pro starý prozrazuje, že McCarthyho styl vyprávění je dominantní až diktátorský. Pokud mu chce filmař zůstat věrný, přijde o velkou část duše. Pokud mu věrný nezůstane, přijde film o všechen smysl. Cesta moudře volí menší z obou zel.

Hodnocení: 70 %

Vít Schmarc Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme