Dědicové mrtvé planety
Otec a syn na cestě světem, který pomalu požírá sebe sama, světem zániku a pozvolného odumírání. Světem, z nějž se vytratila humanita a člověk je buď lovcem, nebo kořistí. Uprostřed běsnícího zla nese dvojice postav oheň naděje nejasnou cestou k jihu. Obklopeni smrtí a kanibalismem udržují skomírající plamínek bezpodmínečné lásky. Slepí psi slunce, tlačící svůj vozík vstříc tristnímu údělu – konat dobro tam, kde sám tento pojem ztratil jakýkoli smysl.
Pulitzerovou cenou ověnčená novela Cesta amerického prozaika Cormaca McCarthyho záhy vzbudila zájem filmařů a s ním i obavy početného zástupu jejích ctitelů. Metaforický příběh pouti koncem civilizace je sice prodchnut lákavou vizualitou, ale jeho hlavní deviza dřímá kdesi mezi autorovým precizním stylem a tím, co není vysloveno. Hrozbu, že se z filmového přepisu stane jen laciná honba za akční senzací, jakási existenciální verze Mad Maxe, však naštěstí snímek Australana Jamese Hillcoata velmi záhy zažehnává. Není sice ani zdaleka tak podmanivý a závratný jako McCarthyho předloha, ale přinejmenším se k ní chová s úctou.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Cormac McCarthy - Cesta
Scenárista Joe Penhall respektuje nedějovou výstavbu knihy a film tak vrství všednodenní výjevy z boje o přežití v popelavé zemi, kde je i plechovka kompotu malým zázrakem. Monotónní sled hledání jídla, přístřeší a střetů s chimérami zvlčilé civilizace ve filmu doplňují častější retrospektivy, vzpomínky na minulost – chlapcovo narození, lásku k matce, její pozvolné podléhání beznaději. Hodnota těchto sekvencí je pohříchu proměnlivá, od vysloveně účelových extempore (scéna probuzení na pláži či hry na klavír) až po syrově působivé výjevy zmaru a deprese. Dramatické pasáže ohrožení a boje o přežití netvoří páteř vyprávění, ale spíše prudké momenty gradace, v nichž se jinak šouravé tempo filmu citelně zrychlí. Naštěstí tu nenarazíme na hrozící samoúčelnost a podbízivý heroismus.
Zásadním problémem Hillcoatovy Cesty je tak „pouze“ fakt, že se k samotnému jádru McCarthyho textu nedokáže dostat. Tvůrci se prokopali velmi blízko, snad nejblíže, jak to šlo, ale zneklidňující nedořečenost i obřadný styl předlohy na plátno přenést nedokážou. Hillcoat výtečně pracuje s herci, své odvede i sychravé výtvarné řešení, velmi neutěšená výprava a komorní hudební doprovod Nicka Cavea a Warrena Ellise. Přesto tam, kde se text vydával do výšin a dotýkal se abstraktních hodnot, zůstává filmová verze věrná rekvizitám – krvi, masu a blátu. Nelze též ignorovat, že mladičký Kodi Smit-McPhee se s málomluvnou rolí syna – zejména v citově vypjatých pasážích – citelně potýká. Viggo Mortensen naproti tomu otcovskou postavu oživil s nesmírnou precizností a vkusem – je to právě on, kdo se esence textu, naděje zatvrzele bující pod nánosy zmaru, dotkl nejvíce.
PŘEČTETE SI TAKÉ: The Road - Filmová pustina na zvukovém nosiči
Film tak nakonec z dobré cesty neschází a opouští své postavy stejně znepokojující tečkou jako kniha. Vyhýbá se ke svému prospěchu schématům i klišé, nicméně podobně jako oscarová adaptace románu Tahle země není pro starý prozrazuje, že McCarthyho styl vyprávění je dominantní až diktátorský. Pokud mu chce filmař zůstat věrný, přijde o velkou část duše. Pokud mu věrný nezůstane, přijde film o všechen smysl. Cesta moudře volí menší z obou zel.
Hodnocení: 70 %