Defendor: sympatický introvert
Komiks není jen zábavou k pasivnímu hltání. Pro mnoho lidí nabízí čitelná a přístupná schémata identifikace. Možnost, kterak vystoupit z vlastní nudné existence a stát se někým jiným. Prostoduché? Snad. Ale Arthur Poppington rozumu skutečně mnoho nepobral. Když v dětství přišel o matku, vytvořil si vlastní příběh o tom, že jí zahubil zločinný Kapitán průmysl.
Do Arthurova prostého světa se termíny jako organizovaný zločin, narkomanie a prostituce nevejdou. Zato komiksové příběhy o maskovaných mstitelích tam nacházejí místa dost, dokonce do té míry, že dospělý Arthur obléká černý šat se stříbrným D a jako neohrožený superhrdina Defendor hledá přízrak z dětství.
Defendor rozhodně nepatří do početného stáda komiksových adaptací, byť téma kreslených postaviček s textovými bublinami tu hraje klíčovou roli. Snímek debutujícího Petera Stebbingse svým pojetím a tónem vyprávění patří mnohem spíše mezi dramata, v jejichž středu stojí psychicky narušená postava se smyslem pro spravedlnost. Ke komiksovým adaptacím odkazuje především prostor filmu - zločinem prolezlé fiktivní město Hammer, v němž Arthur vulgo Defendor mezi prostitutkami a zkorumpovanými policisty realizuje svůj hrdinský sen.
Komiks je v Defendorovi spíše utkvělou představou a inspirací hlavní postavy. Stebbingsovo režijní pojetí nelze rozhodně označit za extrémně vynalézavé, spíše za poctivé, efektivní, avšak veskrze konvenční. Nejvýraznějším vyšinutím z vazby je Woody Harrelson v hlavní roli, který výstředního Arthura vybalancoval mezi směšnou naivitou přerostlého dítěte a dojemnou umanutostí člověka, který touží po lásce a spravedlnosti. Hnací silou Defendora je tak výhradně jeho hlavní hrdina, na nějž se nabalují další pozitiva - kvalitní obsazení vedlejších postav, nenucený humor i jímavé finále, v němž i klišovité výroky měkce zapadají do nakažlivě prostoduché atmosféry.
Harrelsonova one man show úspěšně přikrývá chatrný příběh i fakt, že nebýt oné komiksové inspirace, byl by Defendor vlastně jen tuctovým filmem o bláznovi, co to myslel dobře, ale nebylo mu přáno. Když však v závěru Arthur skládá účty za své blouznění i touhu po spravedlnosti, působí Stebbingsův snímek překvapivě nenuceně a upřímně. Člověk mu pak bez mrknutí oka odpustí i to, že se formálně jedná jen o lehký nadprůměr a žánrový derivát. Woody Harrelson je oním klíčovým elementem, který tento jinak velmi introvertní film řadí do kategorie sympatických.
Hodnocení: 70%
