Electroma: cesta robotů pouští existenciální krize

Více než tři roky po své světové premiéře se do českých kin konečně dostává znamenitá melancholivká road-movie tanečního dua Daft Punk nazvaná Electroma. Výsostně originální a vysoce stylizovaný snímek pro vás zhodnotil redaktor Aleš Stuchlý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Z filmu: Electroma | Foto: Atlantis Entertainment



"Tohleto je chladnej svět/může ke mně prohořet"
Jáchym Topol/Načeva: Jiná žena

Nekonečná dálava vyprahlé kalifornské pouště připomínající postkatastrofickou pustinu. Projíždí po ní roboti Daft Punk v automobilu s ironickou poznávací značkou HUMAN. Někdejší lidská města obývají roboti, kteří snad z piety nad svými stvořiteli udržují iluzi fungujícího světa a mechanicky naplňují lidské role - od kravaťáků až po dítě se zmrzlinou. Stroje Daft Punk se ale s napodobováním lidského chování nespokojují: chtějí se stát lidmi. V laboratoři si na helmy nechají aplikovat latexové masky, které s pomocí umělých nosů, očí, uší a paruk vytvoří obličej člověka. Mohou ale falešné tváře vydržet žár postkatastrofického slunce?

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!

Přehrát

00:00 / 00:00

Electroma: cesta robotů pouští existenciální krize

Thomas Bangalter a Guy-Manuel de Homem-Christo alias Daft Punk coby talentovaní filmoví amatéři, ve svém celovečerním snímku Electroma, sebevědomě osahávají hranice svých schopností. Jelikož dynamika vztahu člověk/nečlověk je na jejich deskách častým motivem a protože oba tvůrci zvolili důsledně oddramatizovaný koncept a výraznou formální stylizaci, výsledkem je dílo přinejmenším uhrančivé. Je dobře, že tři a půl roku po své premiéře na festivalu v Cannes a dva roky po vydání na DVD, se snímek trochu překvapivě dostal i do české distribuce.

Z filmu: Electroma | Foto: Atlantis Entertainment

Melancholické bloumání robotů - jednoho ve stříbrné, druhého ve zlaté helmě - je ponořeno do absolutního mlčení a odcizení: v Electromě nepadne ani slovo a většinu stopáže tvoří dlouhé, takřka bezdějové narkotizující záběry, které evokují formální postupy a artificiální světy režisérů Bély Tarra či Guse van Santa. Electroma si tudíž právem vysloužila srovnání s narativně vyprázdněnými "pouštními" tituly jako jsou Gerry (Gus Van Sant), nebo Brown Bunny Vincenta Galla. A co víc - v doprovodné hudbě není ani nota od francouzské dvojice: místo toho oba tvůrci efektivně využili starší skladby Briana Ena, Curtise Mayfielda, ale i úryvky z děl klasiků Haydna a Chopina.

Z filmu: Electroma | Foto: Atlantis Entertainment

Písečné duny morfující v nahé tělo, bílí laboranti vsakující se ve zvýšeném černobílém kontrastu do stěn, nekonečné hypnotické chůze a jízdy netečným prostorem, robot zpomaleně prohořívající tmou. Právě v tomhle tkví největší síla popkulturně-existenciální roadmovie Electroma: v neodbytných, těžko uchopitelných a přece jaksi povědomých obrazech, které při vší distancovanosti hovoří o nitru nás samých.

Hodnocení: 100%

Karel Veselý, Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme