Fernandezova léčivá filozofie banalit

Jednoho dne se země pod našima nohama zachvěje, aby nám připomněla neuspokojivou cykličnost našich životů. Věčně se opakující pokusy změřit hloubku světa, bolestné zasažení nedosažitelnými hvězdami... a přízemní rutinu všeho konání, které, vystaveno nesmírnosti vesmíru, vyhlíží jaksi nepatřičně až komicky.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Z filmu: Lehké zachvění země

Z filmu: Lehké zachvění země | Foto: Press kit

Vizuální esej Philippa Fernandeze Lehké zachvění země patří mezi ty výjimečné filmy, které bez intelektuálního kličkování a epických oblouků dokáží osekat skutečnost až na tragikomickou tresť každodennosti.

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELÝ PŘÍSPĚVEK!

Přehrát

00:00 / 00:00

Fernandezova léčivá filozofie banalit

Nelze zde mluvit o ději v klasickém slova smyslu, o ději s výstavbou a gradací. Philippe Fernandez nahrazuje dramatickou strukturu stereotypním opakováním, promyšlené vypravěčství umanutým pozorováním zdánlivě nahodilých detailů, které produkuje pouze obyčejný život. Malou ves v éře prvních vesmírných cest, posedlou řádem a jeho hádankami, zalidňuje panoptikum různorodých postav. V jádru jsou rozdílné, ale jejich konání směřuje k témuž - k překonání osamělosti a nicotnosti. Malíř každý den zaujatě maluje podobné obrazy oblohy, šofér s umanutostí šílenců šteluje své auto a s precizností vědce měří jeho výkon, dva zcela odlišní chlapci žijí mánií dotknout se hvězd a tak dále.

Z filmu: Lehké zachvění země | Foto: Press kit

Fernandez komponuje svůj film jako asociativní proud všednosti, který dokáže vyjevit nezáměrný sarkasmus nesouvislých banalit i nenápadnou tragiku života lépe, než vyfabulované modelové příběhy. Postavy umanutě dodržují zaběhanou rutinu, při jejímž navyklém plnění vedou vznosné řeči o hvězdách a kosmu, o relativitě času a teorii chaosu. Ospale fádní prostředí vsi vytváří dokonalý kontrast k nedosažitelnému horizontu oblohy. V Lehkém zachvění země se tak bez jakéhokoli kalkulu obráží cosi, co s jistou mírou nechuti musím nazvat univerzálním lidstvím - zranitelnost, opuštěnost, konečnost, nesmyslnost konání a palčivá touha překročit hranice omezeného vezdejšího světa.

Stačí jedno zachvění země a vše může být jinak - malíř rozboří okovy realismu a do svých obrazů vtělí sám sebe s vášní velkých mistrů, šofér na chvíli zapomene na výkon motoru a zvedne oči k ženám a kluci na skládce osedlají svou fiktivní raketu. Země se otřese, něco změní, přesto vše v jádru zůstává stejné. To jen člověk s větší lačností hledí ke hvězdám. A o kus více si uvědomuje vlastní nedostatečnost i konečnost. A o kus více touží něco změnit. Filozofie banalit vykazuje vysokou míru stability - na rozdíl od půdy pod našima nohama. Vždyť i slovo planeta znamenalo ve staré řečtině tulák.

Z filmu: Lehké zachvění země | Foto: Press kit

Niterná filozoficko-satirická esej Philippa Fernandeze Lehké zachvění země se toulá končinami, které nepochybně stojí zcela mimo mainstreamový záběr současné kinematografie. Existuje ve filmovém retro čase hloubavého rozjímání. Vzývá humor, který tryská z hlubšího pochopení dějů na plátně, nikoli z prvoplánového podbízení se. I proto se jedná o jev nesmírně vzácný, hraničící se zjevením.

Hodnocení: 90%

Léger tremblement du paysage (Philippe Fernandez, Francie 2008)

Vít Schmarc Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme