Fernandezova léčivá filozofie banalit
Jednoho dne se země pod našima nohama zachvěje, aby nám připomněla neuspokojivou cykličnost našich životů. Věčně se opakující pokusy změřit hloubku světa, bolestné zasažení nedosažitelnými hvězdami... a přízemní rutinu všeho konání, které, vystaveno nesmírnosti vesmíru, vyhlíží jaksi nepatřičně až komicky.
Vizuální esej Philippa Fernandeze Lehké zachvění země patří mezi ty výjimečné filmy, které bez intelektuálního kličkování a epických oblouků dokáží osekat skutečnost až na tragikomickou tresť každodennosti.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELÝ PŘÍSPĚVEK!
Nelze zde mluvit o ději v klasickém slova smyslu, o ději s výstavbou a gradací. Philippe Fernandez nahrazuje dramatickou strukturu stereotypním opakováním, promyšlené vypravěčství umanutým pozorováním zdánlivě nahodilých detailů, které produkuje pouze obyčejný život. Malou ves v éře prvních vesmírných cest, posedlou řádem a jeho hádankami, zalidňuje panoptikum různorodých postav. V jádru jsou rozdílné, ale jejich konání směřuje k témuž - k překonání osamělosti a nicotnosti. Malíř každý den zaujatě maluje podobné obrazy oblohy, šofér s umanutostí šílenců šteluje své auto a s precizností vědce měří jeho výkon, dva zcela odlišní chlapci žijí mánií dotknout se hvězd a tak dále.
Fernandez komponuje svůj film jako asociativní proud všednosti, který dokáže vyjevit nezáměrný sarkasmus nesouvislých banalit i nenápadnou tragiku života lépe, než vyfabulované modelové příběhy. Postavy umanutě dodržují zaběhanou rutinu, při jejímž navyklém plnění vedou vznosné řeči o hvězdách a kosmu, o relativitě času a teorii chaosu. Ospale fádní prostředí vsi vytváří dokonalý kontrast k nedosažitelnému horizontu oblohy. V Lehkém zachvění země se tak bez jakéhokoli kalkulu obráží cosi, co s jistou mírou nechuti musím nazvat univerzálním lidstvím - zranitelnost, opuštěnost, konečnost, nesmyslnost konání a palčivá touha překročit hranice omezeného vezdejšího světa.
Stačí jedno zachvění země a vše může být jinak - malíř rozboří okovy realismu a do svých obrazů vtělí sám sebe s vášní velkých mistrů, šofér na chvíli zapomene na výkon motoru a zvedne oči k ženám a kluci na skládce osedlají svou fiktivní raketu. Země se otřese, něco změní, přesto vše v jádru zůstává stejné. To jen člověk s větší lačností hledí ke hvězdám. A o kus více si uvědomuje vlastní nedostatečnost i konečnost. A o kus více touží něco změnit. Filozofie banalit vykazuje vysokou míru stability - na rozdíl od půdy pod našima nohama. Vždyť i slovo planeta znamenalo ve staré řečtině tulák.
Niterná filozoficko-satirická esej Philippa Fernandeze Lehké zachvění země se toulá končinami, které nepochybně stojí zcela mimo mainstreamový záběr současné kinematografie. Existuje ve filmovém retro čase hloubavého rozjímání. Vzývá humor, který tryská z hlubšího pochopení dějů na plátně, nikoli z prvoplánového podbízení se. I proto se jedná o jev nesmírně vzácný, hraničící se zjevením.
Hodnocení: 90%
Léger tremblement du paysage (Philippe Fernandez, Francie 2008)