Fighter: rutinní podívaná, nebo zvedák?
Film, do kterého se dlouho nikomu nechtělo. I tak by se dalo nahlížet na genezi snímku Fighter, jehož natočení odmítli takové veličiny současné americké kinematografie jako Darren Aronofsky (nakonec v roli koproducenta) nebo Martin Scorsese.
Možná už zmíněným režisérským celebritám přišel biografický příběh podceňovaného boxera Mickyho Warda a jeho cesty za titulem v kategorii velterové váhy příliš konvenční a omletý (vedle jiných bývá snímek často přirovnáván k Howardovu pozapomenutému snímku Těžká váha z roku 2005), přitom žánrový mix rodinného a boxerského dramatu s prvky love story je ve skutečnosti solidní výzvou.
Snímek, jímž se po šesti letech vrací na scénu režisér David O. Russel (Tři králové, Flirtování s katastrofou), je zasazen do autentického prostředí města Lowell v Massachussets v období Clintonovy vlády - tedy do oblasti, z níž kromě Jacka Kerouaca vzešla i americká průmyslová revoluce. Fighter ale nepatří do stejné skupiny jako významné boxerské ságy filmové historie, nejde tu ani o třídní boj ani o obžalobu systému. Přestože s ním sdílí společné motivy, svým žánrovým zacílením se Fighter vymyká jak kategorii „Rocky pro 21. století", tak i Rockyho antitezi Zuřící býk. Russelův opus bychom mohli nejpřesněji označit asi jako důvtipně komplikovaný „family entertainment".
To podstatné se tu spíš než v ringu odehrává na úrovni problematických rodinných vazeb: klíčový je zde ambivalentní bratrský vztah Mickeyho a jeho privilegovaného bratra Dickeyho (bývalé boxerské hvězdy a trenéra, jehož novým životním tématem se stalo kouření cracku) a milostný poměr Mickeyho a kurážné servírky Charlene, díky níž hrdina najde odvahu postavit se domácímu matriarchátu a sedmičlennému fanklubu svých sester.
V zásadě jde o zručně natočený, byť poněkud rutinní snímek, který na úroveň diváckého zážitku pozvedává suverénní zacházení s různými druhy snímání (sem patří i dokumentární kamera zachycující natáčení filmu ve filmu, zrnité obrazy televizního přenosu v sekvencích z ringu a účelné archivní záběry), několik výjimečných hereckých kreací a sporadický, leč perfektně načasovaný humor.
Vedle Melissy Leo, které znamenitě vybalancovala zrádnou roli matky-generála (preciznost evokující až promyšlené improvizace herců ve filmech Mikea Leigha) je právem největším lákadlem snímku frenetický výkon Christiana Balea; jeho zombie fyziognomie a ochablost vůle skvěle kontrastují s neutuchajícím manickým pohybem, zběsilou mimikou a pohotovou slovní ekvilibristikou. Nicméně i tady je prostor pro pochybnosti: toho „programově oscarového" hraní na efekt, je tu chvílemi i z Baleovy strany přeci jen trochu příliš. Co se hlavní postavy týče, nic proti stylově koženému Marku Wahlbergovi, ale ten tentokrát svým roztomile gumovým pobytem ve filmu asociuje spíš svou někdejší hudební image do půl těla vysvlečeného zlobivého rapera Marky Marka.
Problémem snímku každopádně zůstává fakt, že zatímco první polovině svým přirozeně rozvichřeným charismatem do značné míry dominuje Baleův Dickie, v druhé půlce padlý král takřka vymizí a film jen mizerně předstírá, že klíčovým tématem byla od začátku Mickyho kariéra. Trajektorie příběhu je pak zcela předvídatelná, navíc zakončená v nejoptimističtějším okamžiku Mickyho pravdivé boxerské story (po ní následovala ještě slavná trojice soubojů s Arturo Gattim, která by pro Davida O. Russela skýtala minimálně stejně výživnou materii).
Tím, co z Fightera nakonec přetrvá, je jeho pozoruhodný akcent na sociální rozměr Mickyho boxerské kariéry. Snímek jako by chtěl popřít to, co kdysi napsal slavný americký novinář a redaktor časopisu New Yorker A. J. Liebling: „Boxer, stejně jako spisovatel, musí zůstat sám".
Hodnocení: 65%
