Hon na lístky aneb den s baťůžkářkami ve Varech
Říká se jim baťůžkáři – a jsou to zpravidla mladí lidé, obvykle studenti, kteří se vírem festivalového života proplétají s pověstnými batůžky na zádech. V nich mají vše, co může mladý festivalový divák ve Varech potřebovat. Spávají buď ve stanu, nebo v těch nejlevnějších hostelech.
Je brzy ráno – tedy krátce po šesté a já vcházím do omšelé budovy ekonomky nedaleko centra festivalového dění – hotelu Thermal. Mám tu schůzku s Adélou. Spí prý v třetím patře v učebně angličtiny.
„Teďka musíme být zticha, protože na tomhle pokoji ještě všichni spí. Kdy ty děcka chodí pro lístek, fakt netuším, protože za 20 minut začíná předprodej a všichni spí,“ diví se Adéla a vcházíme do pokoje, kde leží asi 15 lidí.
„Musím si co nejtišeji vyndat kartáček na zuby. Malovat se na tu frontu asi nebudu, ale zuby bych chtěla mít vyčištěné,“ říká Adéla.
Z profesního zájmu nahlížím i na toalety, to se ale Adéle nezdá – upozorňuje, že jsou dámské a vypoklonkuje mne ven. Jdu počkat před hostelu.
„Tenhle rok to je v pohodě, narozdíl od jiných let, kdy tu byly v noci nějaké problémy. Jak to říci... prostě s vožralými lidmi. Nevím čím to je, ale letos se mi ti lidé zdají takoví poslušnější a mnohem přívětivější než kdykoli předtím,“ zpovídal jsem při čekání recepčního.
Než si Adéla vyčistí zuby a nakonec se taky namaluje, dozvídám se ještě od Jana Korby spoustu věcí. Například, že mezi 1100 ubytovanými mladými lidmi jsou i dvě 70leté seniorky.
Spí tu prý také dramaticky víc děvčat než pánů. A to přesně pasuje i na naši Adélu.
Také ona je tu se dvěma kamarádkami – Marií a Zdeňkou. Tak jako já i kamarádky mají čekat u východu z hostelu. Narozdíl ode mne nečekají. Adéla to ale neřeší - mnohem víc je ve stresu z toho, že se zdržela a už na ni nezůstanou lístky na film:
Nejsou lístky, naděje ještě zbývá
„Protože už je skoro sedm, tak zkusím rychle napsat sms a zarezervovat si nějaké filmy přes esemesku. Což je šance strašně malá, ale nicméně to zkusím.“
Adéla nekompromisně píše složité rezervační kódy do svého mobilu. Teprve pak se vydáváme na cestu k pokladnám hotelu Thermal. Cestou se děvčata domlouvají na své strategii:
„Maruško, kde seš? ... Jo Zdeňča už ale stojí někde ve frontě. Tak já běžím za ní. Pro jistotu jsem poslala smsku, abych zajistila nějaký ten nizozemský feministický traktát,“ povídá si Adéla s kamarádkou po telefonu.
„Tak jo, budem ti držet fleka a až mě vystřídáš, tak nám všem skočím někam pro kafe a pro koblížky,“ zasměje se ještě do mobilu.
Od hostelu je to k pokladnám tak 150 metrů. „Vsaďte se, že už před námi bude stát tak určitě stovka lidí. Protože jdeme pozdě. Je 7:02, pokladny se otvírají v 8 a někteří nadšenci tam stojí – no, ani netuším, od kolika tam ti lidé můžou stát, ale bude to hodně,“ poučuje Adéla.
Je to hodně, a tak děvčata ani při použití svých triků nedostanou lístky na film, po kterém touží. Ještě je tu jedna naděje – jít do další fronty a počkat na okamžik, kdy pět minut před začátkem filmu propadají prodané lístky ve prospěch čekajících.
Po hodině a půl v další frontě vypuká boj o místa. Jsme v davu zhruba 200 filmových fanoušků.
„Ten dav se valí, protože už otevřeli dveře. Jsme od dveří tak 3 metry a myslím, že nás tam ještě pustěj,“ popisuje v tlačenici Adéla.
„Do háje. Pán nás zastavil těsně před dveřmi, před námi jsou tři lidé. Ale ještě bychom se tam mohli natlačit. On to jenom kontroluje, jak se tam rozesadí. A když uvidí ještě nějaká volná místa, tak nás tam pustí.
A jsme v luxusním sálu Grand hotelu Pupp – teď si ještě děvčata musí najít nějaké volné místo…
„Tak jsem si i sedly,“ radují se holky. A teď už nezbývá než je popřát příjemnou zábavu. Děvčate si ji určitě zaslouží.
