Ich bin Enric Marco: nevěřte kníru!
Španěl Enric Marco (1921) v sobě obsáhl vše, co veřejnost přitahuje na Druhé světové válce a příbězích z koncentračních táborů. Sugestivní řečník dojímal politiky i běžné lidi líčeními svých útrap v koncentračním táboře Flossenburg. Přinášel zvěsti o ponížení i nezlomné lidské hrdosti, kterým tak rádi popřejeme sluchu.
Celebrita a živoucí memento dějinné tragédie, která nepřestává oslovovat, to byl Enric Marco. Má to jen jeden háček -zavalitý mužíček s nabarveným knírem celou dobu lhal.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!
V roce 2005 odhalil španělský historik Benito Bermejo, že Enric Marco nikdy v táboře Flossenburg nebyl a do Říše odešel jako řada dalších Španělů dobrovolně, veden vidinou tučného výdělku. Filmaři Santiago Fillol a Lucas Vermal se rozhodli usvědčeného lháře vzít na výpravu za jeho pravou minulostí a zachytit na kameru muže, který obdivuhodně ztělesnil paradox moderních dějin. I když lhal, říkal vlastně pravdu - neboť ač utrpením koncentračního tábora neprošel, jeho příběhy se zakládaly na reálných svědectvích a obecně přijímaných konstruktech. Je tak viníkem muž, který dokázal obalamutit veřejnost, nebo lidská náklonnost k sentimentálnímu přijímání neotřesitelných pravd?
Otázkám i odpovědím se dokument Ich bin Enric Marco nepochopitelně vyhýbá. Je čistým příkladem tvůrčí neschopnosti uchopit delikátní a zajímavou látku. Namísto, aby se Fillol a Vermal snažili ke svému hrdinovi proniknout, vyprovázejí ho v neskonale nudných a nic neříkajících záběrech na cestě po Německu. Podivínský Marco střídá momenty zádumčivého hledění kamsi za horizont s překotnými slovními tirádami, v nichž vinou neschopnosti autorů usměrnit konverzaci zanikají jinak velice zajímavé informace a myšlenky. Ironie, která se rodí kdesi mezi skutečnými zážitky Enrica Marca a jejich veřejnou interpretací, se vytrácí v bloumavém a zcela nekoncepčním pojetí.
Dějinný paradox a chodící otazník Marco se mění na sentimentálního a výřečného důchodce, legrační postavičku, kterou režiséři z nedostatku lepších nápadu voyeursky pronásledují na každém bezvýznamném kroku, jako by čekali, že se smysl zjeví sám od sebe. To významné však stále uniká. V hluchém a stereotypním pásmu monologů a lyrických záběrů zmírá jak divákův zájem, tak jakákoli výpovědní hodnota. Ich bin Enric Marco namísto dráždění pouze straší kultivovanou neschopností cokoli sdělit. Nevěřte mužům s knírem, chtělo by se zakřičet. Ale ani k tomu nás španělský dokument nedonutí.
Hodnocení: 40%
