Iron Man na dálnici do pekla
Když se v roce 2008 objevil na plátně Tony Stark, miliardář, playboy a geniální vynálezce zbraní hromadného ničení, ve světě komiksových adaptací se otevřelo další okénko. Řádně zhýralý a cynický hrdina mezi fešnými muži s maskou citelně chyběl a charismatický floutek Robert Downey Jr. tuto mezeru s chutí zaplnil. Diváci filmu odpustili i řídší scénář a rutinérskou režii Jona Favreaua, která oproti prvoligovým počinům Chrise Nolana, Sama Raimiho či Briana Singera vykazovala nižší jakost. Jenže Downey BYL Iron Man a svět mu ho zbaštil. A když hrdina naplní pokladničku, je skoro zaručené, že se vrátí.
Vrací se i Tony Stark a jeho robotický oblek, se kterým druhdy cynický obchodník se smrtí „privatizuje" světový mír. U komiksových „dvojek" bývá dobrým zvykem, že jsou lepší než díly první (dosvědčí to Batman, Spiderman, Hellboy či X-meni). Iron Man 2 bohužel tvoří výjimku, která potvrzuje příjemné pravidlo. Na scénáři je patrné, že tvůrcům šlo o obohacení mytologie železného muže - vytvoření celé sítě souvislostí a především prohloubení psychologického profilu Tony Starka. Zatímco třeba Singerovi X-meni se s podobným úkolem vypořádali s naprostou lehkostí a přirozeností, kroky Iron Mana 2 jsou velice křečovité a nepřesvědčivé.
Děj opakuje nešvary prvního dílu. Předvídatelnost je tu však menším problémem. Mnohem zásadnější je, že tentokrát schází jakákoli dynamika a uzavřenost. Favreauův film, co se akce týče, patří do kategorie dietních výrobků. Hlavní výživná hodnota spočívá v konverzačních scénách a pestrém panoptiku figur, které rozšiřují v prvním díle sevřený svět komiksové adaptace. Jenže usilovné budování pavučiny vztahů podvracejí statické a nezáživné dialogy, stejně jako schematické charaktery. Mickey Rourke jako ruský recidivista a fyzikální génius sice vzbudí úsměv, ale veškeré charisma pramení jen a pouze z jeho obnošené tváře a zjizveného těla. Sam Rockwell si svou komediální kreaci úlisného zbrojaře užil, ale ani jeho postava nepředstavuje trvalejší hodnotu, na níž by Iron Man 2 mohl stavět. Zvláštní kapitolu tvoří pokus Scarlett Johansson vtělit se do akční femme fatale - ten sice ukojí vděčné geeky, ale hraničí spíše s parodií.
Sázka na uličnictví Roberta Downeyho Jr. vyšla v jedničce a dvojka sází na stejnou kartu. Zlobivé dítě Hollywoodu si je jisté samo sebou a užívá si i silné sebedestruktivní sklony své postavy, nicméně překvapivá jiskra vyšuměla a Tonyho hlášky jsou o poznání více dětinské a chtěné (což bohužel ještě podtrhl otřesný český dabing). V pokusech být temnější a osudovější postavou se rozpíjí počáteční drive a podobně jako celý film i hlavní hrdina záhy upadá do průměru. Z něj občas vystřelí rachejtli sarkasmu či dobře načasované grimasy, ale zatažená obloha se tím nijak neprosvětlí. Nevyjasní se ani při finální akční scéně, která konečně přivádí na plátno spektakulární exploze, ale zároveň též spektakulární důkaz sterility režiséra.
Velmi dobře chápu, kam tvůrci Iron Manem 2 směřují. Tony Stark je zbožňován, tak proč nebudovat kult osobnosti… Jenže pro samý kult nezbývá v tomhle jarním blockbusteru místo na cokoli jiného - nápaditost, spád, překvapení i větší míru sebereflexe. Iron Man 2 se snaží o vytvoření specifické mytologie, o zařazení mezi marvelovskou první ligu. Jenže oproti tahounům hvězdného komiksového nebe mu chybí právě ten podstatný kus osobitosti, který svým hrdinům propůjčili Raimi, Nolan či Singer.
Hodnocení: 40%
