Já je někdo třetí
Sešli se v roce 2007. Režisér Duncan Jones chtěl Sama Rockwella přesvědčit, aby přijal roli v jeho chystané prvotině. Rockwellovi se scénář sice zamlouval, ale chtěl jiný part než Jones zamýšlel. A, jak už to tak bývá, ani jeden ze svých představ neslevil.
Ke kompromisu došlo oklikou - Rockwell se zmínil, že by si rád vyzkoušel sci-fi. Tak mu Duncan Jones obratem sepsal jedno na tělo. Jmenuje se Moon a Sam Rockwell v něm vystupuje vedle... sebe samého.
To není poslední paradox, který Jonesovu prvotinu vyprovází. O filmu Moon se hovoří jako o indie sci-fi. Aby ne, vždyť rozpočet činil asketických 5 milionů dolarů a v celém projektu jde o něco docela jiného než vědecko-fantastický žánr v poslední době preferuje. Chladné dálavy vesmíru a korporacemi ovládnutá budoucnost figurují ve vyprávění pouze jako funkční doprovod psychologického dramatu o osamělosti, ztracené identitě a iluzorních vzpomínkách.
Sam Bell je pěšákem korejské společnosti Lunar Industries, která na Měsíci provozuje lukrativní energetický byznys. Osamělý muž spravuje těžební základnu Sarang a jediným společníkem mu je neforemný robot Gerty. Tříletý exil se pomalu chýlí ke konci - nejvyšší čas, neboť rodina čeká a Sama navíc pronásledují záhadné bolesti hlavy a přeludy. Zdá se, že s jeho pamětí a identitou není vše v pořádku. Obzvlášť, když na stísněné základně potká sebe samého. Jaké to je, být uvězněný se svým dokonalým dvojníkem? A odkud se o poznání impulzivnější Samova verze vlastně vzala?
Zápletka Jonesova snímku nevyniká přílišnou objevností, ale svému účelu slouží bezvýhradně. Nabízí totiž vskutku štědrý prostor pro herectví Sama Rockwella, který se schizofrenní dvojrole zhostil s nesmírnou disciplínou i precizností. Hrůzu nahánějící nutnost konverzovat se sebou samým zvládá americký herec s lehkostí. Mezi totožnými a přeci tolik odlišnými měsíčními psanci létají jiskry nenávistných fobií i záchvěvy "bratrského" pochopení a trýznivého poznání, že jsou pouze figurkami v partii, kterou nemohou zastavit. Rockwellovo grandiózní sólo doplňuje vedle občasných video logů ze Země jen sytý hlas Kevina Spaceyho, jenž z líně jezdící robotické krabice učinil živou a sympatickou entitu.
Duncan Jones zvolil pro své vyprávění pomalé tempo, charakterizované loudavými horizontálními nájezdy kamery. Atmosféra líně se vlekoucího času ve stísněných koridorech základny pohlcuje. Ve spojení s post-rockově snivým doprovodem Clinta Mansella získává Moon hypnotický rytmus, který dokáže uhranout. Intimní semknutost jej vystihuje nejlépe - i poněkud vousaté exteriérové triky výtečně zapadají do nadšeneckého, avšak zručného indie balení.
Pokud divák přistoupí na nabízenou hru a nehledá za Jonesovou prvotinou víc než inteligentní komorní drama o lidské identitě, dostane se mu poctivé a domyšlené odměny. Moon nepřepíše anály bystrým filozofováním či technickou virtuozitou, ale při vší skromné nedokonalosti se jedná film, který je snadné si zamilovat.
