Křehké a éterické Mléko strachu
Říká se, že indiánské ženy, které byly v Peru znásilněny v čase běsnění maoistické skupiny Sendero Luminoso, kojí své dcery mlékem strachu. Ačkoli čas největšího ohrožení pominul v roce 1992, potomci postižených si s sebou nesou "nemoc", v pověrách nazývanou polekaný prs.
Fausta se zděděným syndromem panického strachu bojuje po svém. Do vagíny si vsune bramboru, aby se vyhnula znásilnění. Ačkoli opustila vesnici a žije na předměstí Limy, stravující strach ji neopouští. Po smrti nemocné matky však musí vykročit z bezpečného rituálního kruhu domova a zajistit peníze na převoz mrtvého těla do rodné vísky.
NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOZU RECENZI!
Režisérka Claudia Llosa sleduje pozvolný přerod hrdinky, zpočátku strnulé v chorobné obavě a postupně se pootevírající dění kolem sebe. Fausta ohledává okolní svět, který ohrožuje její křehkou ulitu, pomalu dovoluje lidem nahlédnout za ustrašené oči lovné zvěře. Setřásá okovy rituálů i zděděné fóbie. Mléko strachu je delikátním a absolutně intimním zážitkem, který diváka sbližuje s éterickou bytostí a jejím prostředím.
V popelavém a pustém kraji chudého předměstí je hranice mezi tragikou a komikou snadno smazatelná. Film se odehrává doslova mezi svatbou a pohřbem - Faustinin strýc se živí organizováním veselic a sám se chystá jednu vystrojit pro svou dceru. Hrdinčin zármutek a fobie jsou tak konfrontovány s koloritem peruánským sňatků, které vynikají patologickým nevkusem, bujarou ztřeštěností a estrádním luxusem. Protiklady jímavých Faustiných žalozpěvů a dunivých svatebních šlágrů vnášejí do filmu jemnou životní ironii i narativní dynamiku.
Tempo vyprávění určuje především senzitivní kamera Natashy Brier s místy závratnou hloubkou pole záběru a chladným modrým filtrem. Pečlivě naaranžované kompozice vynikají jak promyšlenou výtvarností, tak chytrým zapojením symbolů. Panoramatické záběry popelavé krajiny i detailní práce s texturou a rekvizitami dodávají jinak pomalému filmu svojský lyrismus. Ten vedle nadpozemsky éterického výkonu Magaly Solier přispívá k magnetické síle vyprávění. Autorka si vystačí s pouhými náznaky, nepotřebuje zbytnělá slova k tomu, aby zdůvodnila Faustin pozvolný přerod. Vše přirozeně vyvěrá z logiky zobrazovaného a sugestivně se zhmotňuje v neokázalé hře symbolů. Mléko strachu vytváří nesmírně subtilní pavučinu emocí, v níž se snoubí zřetelně viditelné a jinotajně naznačené.
Ačkoli se v případě Mléka strachu dá operovat např. s pojmem romance, v podání Claudie Llosa se příběh jednoho přerodu mění ve filmovou báseň, která k oslovení diváka používá svébytný a originální jazyk. Není mu snadné porozumět, neboť je apriori uzavřený do sebe, introvertně málomluvný. Podobně jako Fausta se brání hlučícímu vnějšku, ale není to odmítnutí, jen umanuté hájení vzácné panenské čistoty. Zážitek na pomezí slz a labužnického opojení brilantní formou, takové je Mléko strachu.
Hodnocení: 90%
