Lázeňské kníry: Nejkrásnější vyhasínání světa
Na středu 6. července jsem se těšil ode dne, kdy dramaturgové karlovarského festivalu zveřejnili podrobný program. Ambiciózní plán shlédnout v témže dni tři bezmála tříhodinové opusy od elitních tvůrců současné umělecké kinematografie nakonec vyšel – ve dvou případech šlo navíc o filmy v každém ohledu mistrovské.
Maďarský solitér a vizionář Béla Tarr i nejvýznamnější ze současných tureckých tvůrců Nuri Bilge Ceylan představili dva esteticky i tematicky odlišné filmy, které přesto leccos spojuje. Nejde jen o dílčí prvky umocňující mesmerizující atmosféru obou titulů (petrolejové lampy, neustávající vítr, motiv studny) – oba tituly mimo jiné charakterizuje nebývalá důslednost autorského přístupu, výjimečnost filmového jazyka i sympatická bezohlednost vůči divákovi.
Ceylanův snímek Tenkrát v Anatolii, držitel letošní Velké ceny z Cannes, je zároveň vizuální báseň, filosofické drama s kriminálními prvky i pronikavá společenská analýza. Kouzlo propracované studie policejní byrokracie i lehce obsesivních lidských charakterů spočívá především ve způsobu, jímž Ceylan s pomocí drobných detailů a zdánlivě nedůležitých výjevů i slov rozplétá individuální tajemství jednotlivých postav a začleňuje je do sofistikované struktury snímku. Vláčné tempo filmu, který si od diváka žádá absolutní soustředění, obrazy evokující šerosvitná plátna starých mistrů, přesná typologie všech postav i naprostá autenticita vykreslení prostředí vesnických vyšetřovatelů – to všechno jsou průvodní znaky díla, které jako by v Ceylanově filmografii (viz vysoce ceněné opusy Vzdálený, Klima nebo Tři opice) načínalo zcela novou kapitolu.
To filmová závěť Bély Tarra, který Turínského koně označuje za svůj vůbec poslední snímek, je syntézou stylu jeho ranných realistických dramat a spirituálních tendencí jeho filmů z posledních dvaceti let (Satanské tango, Werckmeisterovy harmonie) – totální oproštěnost a strohá, uhrančivá krása černobílých obrazů jako by v Tarrově existenciálním testamentu zároveň oživovaly poetiku němé éry. Snímek, v němž není více než třicet střihů, zachycuje esenci životního trmácení: šest dní v životě starého muže, jeho dcery a koně, kterého nedlouho před svým zhroucením v Turíně objal filozof Friedrich Nietzsche, je založeno na repetitivním a přece gradujícím vrstvení všedních událostí odvíjejících se takřka beze slov (dominuje oblékání, klopýtání s vědry ke studni a loupání brambor jednoruč doprovázené lakonickými mantrami typu „Jsou hotové“ nebo „Jíst se musí“).
Brilantně komponované i nasvícené dlouhé záběry - podbarvené kremačním soundtrackem Mihálye Víge a permanentní vichřicí - dávají svým naturelem vzpomenout na kresby Bohuslava Reynka či fotografie klasika německé dokumentární fotografie Augusta Sandera. Minimalistické drama Turínský kůň - fascinující vize lidského údělu na pozadí vyhasínání našeho ubohého tragikomického světa - se díky AČFK brzy objeví i v naší distribuci, a stejně jako Ceylanova metafyzická detektivka by vydala na samostatnou esej (a vy se jí na Radiu Wave těsně před koncem světa dočkáte).
Béla Tarr, tvůrce, jehož kariéra končí v nejlepším, vykazuje takovou míru autorské sebereflexe, jakou mu může většina ikon současného „artového“ filmu jen tiše závidět (Andrease Dresen, Nuri Bilge Ceyan a do jisté míry i bratři Dardenneovi jsou výjimkami potvrzujícími pravidlo). I tohle je jeden z leitmotivů letošních Varů – ukazuje se, jak obtížné je pro spoustu tvůrců se specifickým stylem navázat na kvalitu svých prvních filmů a nepodlehnout manýrismu či sebevykrádání. Zázračné dítě ruského filmu Andrej Zvjagincev (znamenitý debut Návrat) tady pohořel se svým třetím snímkem Jelena – naivní moralitou o tom, že když se rozhodnete manžela po infarktu zabít viagrou, nesmíte zapomenout spálit jeho závěť v hrnci. A není sám: podobné problémy s neschopností svou poetiku poutavě rozvíjet má i francouzský provokatér Bruno Dumont (jeho čistý spirituální bizár Stranou Satana disponuje alespoň působivými kompozicemi v plenéru), už dříve zmiňovaná Naomi Kawase - a především Terrence Malick. Jeho absurdní lekci panteismu pro základní školy jménem Strom života, která si z neznámých důvodů letos odnesla Zlatou palmu z Cannes, pro vás v příštím lázeňském zápise pohaní pohan Vítek. Za sebe (jelikož jsem po letech odešel z kina v polovině projekce) mohu jen říct, že nesoudná vizuální tříšť kdysi důležitého tvůrce ze všeho nejvíc připomíná epileptický záchvat sebedojímavé velebnosti.
Pro dnešek končím, velebnosti. Jdu na oběd. Jíst se musí.
