Lee Chang-dong: „Nemám zas tak extrémní nároky...“
Jedním z nejvýznamnějších hostů letošního karlovarského festivalu byl korejský režisér a scenárista Lee Chang-dong (*1954),. Muž, který byl v Jižní Koreji dva roky ministrem kultury, přijel do Varů ve dvojí funkci: jednak představil svůj nový, v Cannes oceněný snímek Poezie a zároveň byl členem hlavní poroty.
Kritický, jemně propracovaný pohled na současnou korejskou společnost a její proměny, charakterové profily jedinců smýkaných vnějšími historickými silami i vnitřními démony, románově velkorysé pojetí témat a vizuální jemnost vzpírající se snadné klasifikaci. Tak by se daly stručně charakterizovat základní znaky filmů tohoto tvůrce, jehož dosavadních pět snímků vzbudilo mimořádný ohlas na mezinárodních festivalech.
Autorovou největší ctižádostí jako by bylo permanentní (znovu)nalézání skrytých věcí tohoto světa, objevování a zprostředkování běžně nezachytitelného. Jeho scénáře mají vysokou literární kvalitu, pracují s košatým větvením narativu a psychologickou hloubkou postav, kterou ještě umocňují pečlivě vybraní a vedení protagonisté. V jeho filmech nejde jen o to, co se děje v člověku, když se snaží překonat bolest, ale také o to, co se v něm odehrává potom. Jako by chtěl jihokorejský mistr zdůraznit: Důležité není pouze hledání, ale i následky spojené s nalezením.
Trailor k novince Poetry:
O korejské kinematografii, vztahu literatury a filmu i o ženských hormonech si s panem Lee povídal náš redaktor Aleš Stuchlý.
Při vzpomínce na konec 90. let nebo počátek nového milénia to vypadá, že korejský film teď trochu stagnuje. Z jakých kořenů moderní jihokorejská kinematografie vlastně vyrůstá?
Když v půlce devadesátých let odstartoval boom korejských žánrových filmů, spousta z nich se zabývala rozličnými aspekty korejské společnosti. V minulé dekádě byla totiž hlavním tématem demokratizace Koreje. Tenhle takzvaný boom vyšel z nadšení mladých filmařů, ale také z entuziasmu publika – jejich nadšení bylo srovnatelné s touhou po demokratizaci. Takže témata našich filmů byly do značné míry odvozena z reality, podívejte se třeba na filmy uznávaného režiséra Hong Sang-sooa. V té době se ale samozřejmě zvedla také vlna žánrových filmů od tvůrců, kteří chápou kinematografii výhradně jako zábavu. Tyhle snímky mají lidé v Koreji radši.
Jako ministr kultury a turismu jste ve svém funkčním období usiloval o udržení kvóty, která měla určovat minimální počet domácích filmů v korejských kinech. Uspěl jste? A jak je tomu teď?
Zavedení téhle kvóty bylo úspěšné, systém fungoval od ranných devadesátých let až do roku 2005. Podařilo se nám dočasně vymezit korejskou kinematografii proti té hollywoodské, nicméně tlak Ameriky byl velký. V době, kdy jsem byl ministrem (2003-2004) jsem se snažil tuto kvótu udržet, nicméně v éře globalizace to bylo velmi obtížné. Tenhle model byl pro Ameriku velmi nevýhodný, a poté, co sem opustil ministerstvo, se kvóta velmi zmírnila. Momentálně prochází korejská kinematografie krizí, ale my se s ní snažíme bojovat.
Na vašich filmech většinu lidí – mě nevyjímaje – fascinuje práce s herci. V jednom rozhovoru jsem četl, že máte na své herecké představitele docela extrémní nároky, že často rád mnohokrát opakujete záběry…
Nemám zase tak extrémní nároky (smích). Víte, existuje milión způsobů, jak z herce dostat to, co potřebujete. Moje cesta zní: nedělej nic. Rozumíte (smích)? Zpravidla svým hercům říkám: nedělej nic zvláštního, nesnaž se příliš hrát, ciť a slyš! Vždycky se snažím přiblížit jim naladění scény, základní emoci. Ale pro vysvětlení té které situace většinou využívám vlastní zkušenosti – pokaždé zmíním nějaký specifický pocit, který hercům umožní se do role vpravit. A na mě pak je, posoudit, jestli ten pocit, který herec ztvárňuje je falešný či nikoli. Trvám na tom, aby byl v každém ohledu pravdivý. Ale v zásadě chci říct, že cítit prostě stačí.
Dlouho jste se živil výhradně jako spisovatel, v čem podle vás spočívá rozdíl mezi psaním románu a filmového scénáře?
V podstatě jde o totéž. Pro mě je důležitý fakt, že prostřednictvím obojího mohu komunikovat se svým publikem. Chci sdělovat své pocity a myšlenky a není tak podstatné, jestli to udělám skrz obrazy či slova, nebo kombinaci obojího. Psát knihu, to je jako psát milostný dopis. Je to snazší než psaní scénářů. Stačí se na to koncentrovat. Scénář, to je ale spíš jako psát rozsáhlou řeč. Tady pouhá koncentrace nestačí. Musím myslet na mnohem víc věcí, které předcházejí samotné realizaci.
Hrdinkami vašich dvou posledních úspěšných filmů (Skryté paprsky slunce, Poezie) jsou velmi komplexně pojaté ženské postavy. Jak se vám podařilo do svých hrdinek tak dokonale vcítit?
Možná je to tím, že už jsem starší a v mém těle začíná převládat ženský hormon (smích). Když jsem byl mladý jako vy, díval jsem se na ženy úplně jinak. Chápal jsem je jako něco odlišného, jako něco, o co se dá usilovat. Ale teď se můj pohled proměnil: dívám se na ženy především jako na lidské bytosti, ne pouze jako na objekt zájmu.
Ve vašem aktuálním snímku Poezie jsou básně, které hrdinové (účastníci literárního kurzu) píší, velmi prosté až amatérské. Byl to záměr?
Ano, je to tak – šlo mi o věrohodnou jednoduchost. Hlavní hrdinka se učí poezii, protože se snaží poznat krásu. Ale v těch kurzech se o to pokouší uměle, a to nemůže fungovat. Skutečná poezie se skrývá v jiných věcech, jednodušších, které jsou kolem ní, a které se teprve musí naučit vnímat. Takže na konci napíše prostou báseň, jež ale pojednává o věcech, které lze bez citlivosti spatřit jen obtížně.
Filmografie:
Zelená ryba (1997)
Mentolky (2000)
Oáza (2002)
Skryté paprsky slunce (2007)
Poezie (2010)
