Lištičky bezcílně šmejdí zlým Dublinem
Lištičky mladé slovenské režisérky Miry Fornay rozkrývají temné stránky života východoevropské komunity v Dublinu. Podobně jako tato ryšavá zvířátka i tvůrci filmu čichají kolem odpadkových košů a ztuchlých lidských kurníků, aby na světlo vytáhli to nejnižší a nejpokleslejší.
Pachuť lidského ponížení, zrady, nevěry i zmrzačené city - Lištičky krouží autentickými kulisami irské metropole, sbírají střípky všednosti a snaží se složit působivou mozaiku dramatu o temné minulosti a zjizvené současnosti.
V centru režisérčina zájmu stojí vztah dvou sester - mladší Alžběty a starší Tiny. První si pracně vymezuje místo v dublinském životě, druhá si jej zdánlivě našla. Cosi nevyřčeného však neustále kazí jejich pokusy o sblížení... Nerozhodné a zoufalé Betce nezbývá, než bezcílně bloudit v kruzích a bez valného úspěchu zkoušet zakotvit ve zlém a zkaženém světě, kde dávají lišky dobrou noc. Lištičky jsou koncipovány jako ponuré pásmo příchodů, odchodů a rozchodů, jehož hlavní dějovou náplní je pendlování hlavní hrdinky od člověka k člověku, vždy završené nezdarem a neporozuměním. Vysvětlením pro toto putování má být zasuté trauma z minulosti, které Betčinu povahu předurčilo. Bohužel, zůstává pouze u záměru, neboť film odhaluje motivaci hrdinky až ve chvíli, kdy divák ztrácí jakýkoli zájem se po ní pídit.
Zatímco Dublin vystupuje jako reálná kulisa, příběh Alžběty vyznívá jako chatrná kašírka, k neuvěření křiklavá a překotně ztlučená. Mezilidské vztahy se vyjevují v úporné křeči a až v dadaistické nesourodosti slov a gest - dopátrat se motivace a nosné linie vyprávění představuje nadlidský výkon. Betčino cyklické obcházení několika málo míst postrádá jakýkoli náznak logické výstavby, ale bohužel též nádech autentické syrovosti. Lištičky selhávají jako dramatický útvar i jako, řekněme, dokumentární záznam života imigrantů a gastarbajtrů, neboť i sonda do života východní komunity v Irsku vyznívá hluše a strojeně. Film zmateně těká od tématu k tématu, postavám nenabízí možnost vyvíjet se a jeho nihilistické vidění světa nepramení z hloubky prožitku, ale spíše z přehnané stylizace.
Na jazyku tak zůstává jen zatuchlá pachuť zlých a nešťastných lidí, pro jejichž zvůli, či utrpení není jiné vysvětlení než samoúčelný pokus udělat co nejdrsnější a nejtemnější film. Tím však Lištičky paradoxně nejsou, protože jakékoli emoce uvadají ve zmatečnosti, nelogičnosti a strojenosti. Provedením sice snímek nespadá mezi amatérská domácí videa, jimiž se evropská kinematografie hemží, ale obsahově se zoufale zmítá v kleci vlastních omezení. Solidně natočený výštěk do dublinské tmy.
Hodnocení: 40%
