Náš den přijde: v říši ryšavých mizantropů
Není dozajista náhoda, že děj své prvotiny situoval francouzský režisér Romain Gavras z velké části do oblasti Pas-de-Calais, vroucího kotle etnického napětí. Přestupní stanice menšin na cestě za svobodou je místem střetu a selhávání multikulturní společnosti.
Film Náš den přijde není však v žádném případě sociálním dramatem o pronásledované minoritě, jakým byl např. loňský snímek Welcome. Je to sžíravé a gradující podobenství toho, co začíná jako humorná vzpoura dvou asociálních (a ze společnosti vystrkovaných) jedinců a končí jako dravá jízda pustou krajinou šílenství.
Rémy je zrzek na prahu dospělosti. Má rodinu, fandí Arsenalu, hraje fotbal, ale nikam nezapadá, dokonce ani do on-line hráčské komunity ne. Všichni ho mají za „buzíka" a nikde o něj nestojí. Jednoho dne pohár přeteče a submisivní dobrák exploduje. V té chvíli jej nachází znuzený psycholog Patrick, který se rozhodne sehrát figuru na pomezí otce a Mefista. Společně vyrážejí do světa narušovat zaběhaný řád, provokovat, urážet, vysmívat se, žít. Co zpočátku vyhlíží jako obyčejná fanfarónská revolta se rychle mění ve frustrující nesoulad, neurotickou výpravu za chimérou, erupci čistokrevného šílenství a misantropické anarchie.
Náš den přijde prochází změnou nálady od cynicky komediálního úvodu, který divákovi podkuřuje lacinými vtípky na adresu menšin a různých loserů, až k psychotickému závěru, v němž se dosud reálná industriální krajina mění v přízračný odraz psýché hrdinů. Podivnost zobrazeného se stupňuje, postavy, do určité chvíle pochopitelné díky motivu „vyčlenění", se před očima mění v obskurní přízraky. Asociálnost přerůstá v sociopatické chování a otevřený teror. Publikum si s nimi rafinovaně mění pozice. Na počátku jsou to hrdinové, kteří jsou vyčleněni ze světa, na konci je to divák, kdo do jimi stvořené skutečnosti nepatří. Náš den přijde je film v pravém slova smyslu romantický, neboť vytváří fikční prostor vlastní pouze vyděděncům, jakousi psychotickou zříceninu coby útočiště před zmatenou skutečností.
Nad výkony ústředního dua zůstává rozum stát. Mezi Vincentem Casselem a Olivierem Barthelemym zuří strhující bitva o nadvládu, gambit mimo konvenční termíny. Casselův Patrick je výhružně náladový, mění se z hyperaktivního hybatele v pasivní a zhroucenou trosku, která v šílené honbě za ukojením libida došla do stavu rezignované prázdnoty. A naopak jeho svěřenec Rémy nachází pod introvertním krunýřem odhodlání a zvířecí agresivitu, která se nakonec stane hnací silou putování.
Uzurpátorské tóny Rachmaninova Preludia v Cis moll, které rozechvívají poklidnou hladinu obrazu, znepokojivě odpoutané symboly, jež vnášejí do vyprávění prvek zcizení, neurotický pohyb kamery i vybraná práce s mizanscénou, to jsou jen některé rysy, které z filmu Romaina Gavrase činí otřesně podmanivý a těžko zařaditelný zážitek. Náš den přijde je symptomem moderní evropské společnosti, nesmiřitelnou vizí rozkladu, zahlcení, přesycení, omezenosti, hnusné rozkoše i rozkošného hnusu. A zároveň romantickým prostorem, v němž se sebevědomí lovci musí cítit jako potupená kořist režiséra, který se opravdu nebojí riskovat.
Hodnocení: 90%
Náš den přijde (Notre jour viendra, Francie 2010, uvedeno v rámci 13. Festivalu francouzského filmu)
