Nepřátelé národa: odpouštět vrahům?
Když se v roce 1975 dostal v Kambodži k moci režim Rudých Khmerů, začala se odvíjet jedna z nejděsivějších epizod světového komunismu. Míra dogmatismu a drastických zásahů do společnosti překonávala i drakonická veledíla stalinismu a maoismu.
Během relativně krátké doby se kambodžský lid pohroužil do vražedného šílenství a rozlehlá rýžová pole pila krev domnělých vietnamských konfidentů a etnických nepřátel. S odstupem času vyvstává naléhavá otázka - koho soudit? Čí ruce jsou poznamenány krví nevinných? Jsou to ruce prostých venkovanů, kteří podřezávali hrdla, nebo jsou to ruce vůdců, jejichž utopické ideály zavdávaly příčinu k masovým vraždám?
Kambodžský novinář Thet Sambath po dlouhých deset let hledá a zpovídá khmerské vrahy. Jeho honba je motivována jednak nutností uchovat pravdu pro další generace, jednak také osobními pohnutkami - větší část jeho rodiny padla za oběť rudému teroru.
Na kameru zaznamenává otevřené a kajícné zpovědi vykonavatelů ze spodu mocenské struktury, jakož i výpověď druhého nejvyššího z Khmerů - Pol Potova druha Nuon Chea. Angličan Rob Lemkin zachycuje poslední část namáhavé pouti za poznáním a ve svém dokumentu Nepřátelé národa nabízí zhuštěnou tresť Sambathova dlouholetého výzkumu.
Nepřátelé národa se pohybují ve dvou rovinách - v rovině zpovědi pěšáků, kteří v pravém slova smyslu drželi v rukou vražedné nástroje a v rovině konfese příslušníka mocenské elity. Díky těžko popsatelné schopnosti novináře Sambatha přimět svou vlídností a nenuceností viníky k přiznání zaznívají před kamerou otevřená a drastická svědectví genocidy, stejně jako opatrné pokání jednoho z prominentů. Osud Kambodži v letech 1975-1979 tak defiluje před divákem v hrozivé bezprostřednosti.
Přímo před okem kamery se ztělesňuje paradox dějin, když se politický ideál setkává s vlastní krvavou realizací. Sambath své respondenty nabádá k otevřenosti, ale nijak s nimi násilně nemanipuluje. Deset let trpělivě čeká, kdy Nuon Chea promluví, deset let před ním skrývá skutečný osud své rodiny, aby se osmdesátiletý stařec necítil jako oběť pomsty.
Rob Lemkin slízává hořkou smetanu gigantického dramatu, když se mu daří zachytit výpovědi přímých aktérů, ale i příběh setkání vraha s obětí. Sambathovo naprosté smíření a pokora tváří tvář viníkovi vlastní tragédie vnášejí do Nepřátel národa neopakovatelný dramatický náboj.
Ačkoli výpověď dokumentu nepřináší žádné radikálně nové informace, právě moment odpuštění a povýšení zájmu zachování paměti nad vlastní utrpení zanechávají za Lemkinovým filmem cosi pozitivního a přitom těžko pochopitelného. Anonymní khmerské zlo dostává tvář zhrzeného plačícího starce, který se omlouvá. A je mu odpuštěno.
Thet Sambath překonává nepravděpodobné konstrukce pozitivních filmových hrdinů a svým chováním dokazuje, že člověk tváří v tvář velkým dějinám nemusí nutně ztrácet důstojnost. Namísto msty zanechává kambodžský novinář úctyhodný materiál pro další generace. A zprávu, že nenávist nic nespraví. Pochopit rovná se nezapomenout, ale odpustit.
Nepřátelé národa tak přinášejí svědectví apokalyptické události, ale zároveň i morální apel. Dilema viny jednotlivce a systému naléhavě rezonuje dál. Řešení je stále v nedohlednu, ale jeden z vrcholů letošního festivalu Jeden svět nás zavádí k samé podstatě problému.
