Odcházení: Událost jen mimo kinosály
Filmový debut bývalého prezidenta Václava Havla se stal podle očekávání společenskou událostí sezony. Její ohnisko se však přesunulo mimo kinosály a rozjařená debata filmových kritiků, politických řečníků a zainteresovaných intelektuálů film samotný upozadila, jakkoli se tomu snaží v rozvitých sentencích interpretační mánie vyhnout.
Stará kritická škola vyčítá nastupující generaci recenzentů, že neumí film docenit, hodnotit, ba ani správně číst, a ta se samozřejmě hájí, že o to tady nejde, neboť k rozeznání dobrého filmu od špatného není třeba sestavit seznam subtextů a odkazů, doceňovat zásluhy tvůrce a obdivovat se kdysi vrcholným uměleckým formám. Nová generace tedy tvrdí, že v Havlově díle nenachází mnoho současného, mnoho živého a mnoho působivého, zatímco se za svůj upřímný názor dostává do palby nejen starších kolegů, kteří mají dojem, že omladina (v uvozovkách) neumí správně hledat, nechce do filmu investovat hlavu ani srdce a pomíjí jeho nesporné kvality dovedně ukryté mezi řádky, v mimořádné a nevídané vizi génia, jehož tvůrčí duch zdaleka nepatří minulosti.
Co z toho zajímá diváka? Co se dozvěděl o Havlově adaptaci vlastního divadelního dramatu? Debaty už dospěly tak daleko, že se přeme skrze blogy a novinové statě o tom, zda je toto divadlo filmem, zda divadlo má právo být filmem a zda je to špatné, nebo ne. Jde o debaty absurdnější, než je Havlovo absurdní drama samé.
Odcházení můžeme v prvním plánu interpretovat jako frašku o vyústění jednoho zdánlivě významného osudu, vyprázdněnosti politických frází a celém tom nesmyslu, který zveme životní poslání, záměr nebo snaha, jejíž cíl se ve stáří zdá být bez pointy, a přesto se nelze sám ze sebe vymanit. Hlavní postavou Odcházení je kancléř ve výslužbě – kdysi velice vlivný a sveřepý politik, hovořící stejně přesvědčivě o víře v člověka jako v moc. Nyní se nestačí divit, komu udělal svým jednáním cestu. Za ním přichází totiž pragmatický ulízaný obchodníček, který kancléřovy fráze používá jako pouhé reklamní heslo, a on odchází bez poct a všeho, co za ta léta nashromáždil, do zapomnění. Ano, významy činů i slov se přežily, vyprázdnily. Mají stále hodnotu, i když už neznamenají nic?
A jsme zpět u kritické rozepře, která má problém s tím samým. Je sice pravdou, že Havlovo pojetí odkazuje k české nové vlně a připomíná stejnou měrou film O slavnosti a hostech jako některé čechovovské divadelní inscenace Petra Lébla z devadesátých let. Dělá to však film lepším, nebo horším, zábavnějším, nebo hlubším?
Můžeme říci, že ho tento osobní přístup činí autorským, méně již autentickým a hledajícím si své vlastní publikum. Všechny veřejné debaty pak dělají Havlův film větším, než je. Skromné dílko odehrávající se na ploše před krásnou vilou státníka v důchodu, v bazénu, jenž je prostorem pro sny, a altánku, pro vzpomínky na romantiku mládí, rozhodně není masovou komedií a i dle obsazení lze soudit, že si troufá oslovit jen jistý počet diváků, kteří jsou jím osloveni už a priori.
Jako se žádný z filmových kritiků nedotkl nijak urážlivě samotného režiséra, jenž se těší spíše stále rostoucímu respektu, nemůže ani Havlovo Odcházení urazit. Je tím, čím je – jakkoli banálně zní tato věta – splněným snem dramatika, který chtěl režírovat film a dostalo se mu štědré podpory ze strany herců, většinou osobních přátel, i štábu, většinou zkušených mistrů v oboru. Za kódovaným poselstvím, ať už je o politice nebo lidskosti, či nedělitelnosti obého, však chybí dotek emocí, nutných pro diváka k hlubší identifikaci s dílem, k jeho oslovení, vtažení do skutečně nevídaného, což máme přirozenou tendenci hledat. A tak se zdá Havlův film naopak přehlídkou již slyšených vět, okoukaných postupů a omletých poselství, o nichž i vypovídá. Až kýčovitě probarvená kamera Jana Malíře, nápadité kostýmy nebo teatrálnost herců jsou v tomto případě druhořadé. Řemeslně filmu pomáhají velmi, obsahově přidají málo. Hudba Michala Pavlíčka je zas příliš hlasitou zvukovou ilustrací než nenápadným podkladem a ve snových scénách dráždí metalové aranže Ódy na radost svou přímočarou, až trapnou bigbítovou hrubostí.
Stalo se tedy jakousi společenskou povinností film milovaného prezidenta vidět, což v sobě nese asi tolik půvabu jako povinná školní četba. I proto se zaplétáme do obhajob, přemrštěných rozborů a kritik kritik kritik. A jak bylo řečeno na počátku, společenská debata a kontext filmu přesahují film samotný. Ten bohužel živelnou genialitou a občerstvující vizí nedisponuje, alespoň ne pro mne jakožto člověka na scénu čerstvě příchozího, který má dojem, že do odcházení mu ještě mnoho zbývá... i když kdo ví.
