Opravdová kuráž: smělá pocta nebo nuda?
Na snímek Maršál (1969) Henryho Hathawaye, za nějž si John Wayne kdysi (bůhvíproč) odnesl Oscara, si ze studií pamatuji už jen mlhavě. Jeho aktuální remake Opravdová kuráž z dílny bratří Coenů nicméně zůstává věrnější (zejména v závěru) původní předloze, knize Charlese Portise.
Z Coenových - jistou rukou vedené - staromilské kovbojky je až příliš cítit, že vznikala coby jako studiová zakázka a jejím patronem byl dobrý strýček Spielberg. Drtivá většina filmu tak působí, jako by jí natočil v podstatě kterýkoli ze zručných hollywoodských rutinérů. Nijak zvlášť mě nepřekvapuje, že právě tenhle film je takový kasovní trhák - 160 milionů dolarů od prosincové premiéry je husarský kousek, ale v podstatě jen potvrzuje, co mi při sledování přišlo na mysl několikrát: tohle je úhledné a nekonfliktní uměníčko pro každého.
Názor na Coenových literátský pohled na ikonický americký žánr je možná otázkou divácké zkušenosti a priorit, ale především nároků: opravdu nám má od pánů Ethana a Joela stačit obratný žánrový film bez jakýchkoli ostrých hran, dobrý tak na sobotní odpoledne u televize? Vždyť i vzývaná Burwellova hudba je ve filmu užita prvoplánovým, popisným způsobem, jehož návodnost snímek spíš oslabuje, než že by umocňovala jeho citově angažovanější okamžiky. Kamera Rogera Deakinse je mnohem silnější a jistější v interiérech nežli ve vizuálně poněkud mdlých exteriérových scénách.
Tohle konstatování se až protivně nabízí, ale opravdu sedí: Coenových záměrně emočně tlumené novince prostě chybí větší kuráž; odvážný a srdnatý je film hlavně v tom, jak elegantně nadbíhá nostalgii a většinovému vkusu. Bratrské duo jako by se rozhodlo spíš pro podivnou sázku na jistotu; pro zasvěcenou korekci původního filmu nežli pro invenční remake. Přestože se i tady ukazuje, jak velký mají Coenové smysl pro rámování obrazu, zvolené tempo, stavbu dialogu, výběr lokací i herců (objev mladičké Hailee Steinfeld v roli dívky Mattie, užvaněný ranger Matta Damona o mnoho převyšující svůj někdejší předobraz), výsledkem je často puristická nuda.
Coeni tady totiž přes všechno explicitně pojaté násilí a doteky svěžího, typicky morbidního humoru nabízejí především konvenční, trochu rozvláčnou a trochu zbytečně ukecanou podívanou. V téhle souvislosti mám chuť parafrázovat svého kolegu Otto Bohuše a říct, že ideální cílovou skupinou snímku Opravdová kuráž zůstává asistent na katedře amerikanistiky se specializací na jemné nuance texaského dialektu v druhé polovině 19. století.
Možná jsem byl po loňském vytržení nad Seriózním mužem, který je podle mého jejich dosavadním tvůrčím zenitem, příliš natěšený. Nicméně příště bych si zcela neskromně přál od bratrů Coenových vidět zase něco méně uhlazeného a možná osobnějšího. Něco, kde se - jak praví jedna židovská moudrost - víc čte kolem písmen.
Hodnocení 60%
