Osmdesát dopisů: minimalismus bez adresáta

Z časů, kdy jsem ještě pravidelně chodíval na Famufest - každoroční přehlídku filmů studentů pražské FAMU - si vybavuji krátké snímky dnes sedmatřicetiletého Václava Kadrnky jako osobité útvary, které patřily k těm několika málo titulům vzešlých z katedry režie, u nichž se člověk nestyděl. I proto mě těší, že právě on je podepsán pod formálně nejradikálnějším českým filmem posledních let.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Z filmu Osmdesát dopisů | Foto: Artcam

Nadšení ze zrodu - na tuzemské poměry - poměrně výjimečného díla bohužel kazí fakt, že Kadrnkův autobiografický debut se zdaleka nepovedl tak, jak jsem doufal.

Jakkoli si cením autorovy nezdolnosti, s níž svůj projekt vydupal ze země (byl pětkrát odmítnut Fondem na podporu a rozvoj kinematografie!) a odvahy jít proti dramaturgickým i narativním konvencím, nemohu přehlédnout, jak nedůsledně a do určité míry i neohrabaně k naplnění svého minimalistického konceptu přistoupil. Jediný den roku 1987 v životě matky a jejího čtrnáctiletého syna Vaška, během něhož se společně prokousávají komunistickým byrokratickým aparátem, který by jim mohl umožnit vycestovat do zahraničí za postrádaným manželem a otcem, měl být subjektivním dobovým svědectvím i příběhem jakési iniciace, podaným výsostně poetickým jazykem. Především kvůli nedostatečně zvládnuté řemeslné stránce ovšem zůstalo z velké části jen u přání.

Z filmu Osmdesát dopisů | Foto: Artcam

Forma, jež záměrně rezignuje na klasické vyprávění a zřetelné motivace postav; styl, zdůrazňující samotný čas, jeho trvání a také ulpívání na všednosti, úmorném trmácení nebo zdánlivě banální detaily - to všechno si žádá hodinářskou preciznost. O té nemůže být v případě Osmdesáti dopisů tak úplně řeč: režie a způsob snímání jsou místy adekvátně citlivé, ale docela často budí dojem nezáměrného ustrnutí a nejistoty (má být kamera důsledně nezúčastněným pozorovatelem nebo se chce věnovat i vnitřnímu rozpoložení hrdinů?); herecké výkony působí ve své tlumenosti spíš křečovitě a amatérsky nežli úsporně a v závěru použitá hudba vyznívá vzhledem ke zvolené estetice zbytečně doslovně. Film nám navzdory několika silným okamžikům nikdy plně neumožní přijmout jeho rytmus, nikdy nás doopravdy neovládne a nepohltí - na to je střihově příliš klopotný a ve výrazu i časování scén nedostatečně homogenní. Naplno se tu ukazuje, jak křehké je kouzlo minimalistických filmů a jaká úskalí může přinést volba oddramatizovaného vyprávění.

Na druhou stranu: nepřekvapuje mě reakce jednoho z německých kritiků, jemuž film na Berlinale evokoval slavná díla Roberta Bressona. Možná se dočkáme i dalších srovnání, hlavně s filmy pracujícími s vyprázdněnou narací (můj oblíbený snímek Gerry Guse Van Santa nebo filmy geniálního maďarského vizionáře Bély Tarra). Z Osmdesáti dopisů je totiž cítit velká poučenost zahraničními „artovými" vzory - především stále vitální rumunskou novou vlnou (viz Puiuovy znamenité filmy Aurora a Smrt pana Lazareska nebo Mungiův skvost 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny odehrávající se rovněž během jediného dne v pekelné šedi dohasínajícího komunismu 80. let) - jenže Kadrnka ve své prvotině zůstává co do preciznosti provedení daleko za nimi. Jeho upřímný, i když poněkud okázale osobní opus selhává v mnohém, co činí tyto filmy výjimečnými: chybí mu jak uhrančivé tempo a formální brilance tak i neuvěřitelně autentické figury (a jejich dialogy), které nám umožňují sledovat tříhodinové rumunské či maďarské opusy se zatajeným dechem. Osmdesát dopisů má jen hodinu a čtvrt, ale už v půlce má člověk chuť jít lepit známky.
Řečeno optikou názvu Kadrnkova solitérského díla: autorské intence a výsledný tvar spolu ve finále moc nekorespondují.

Z filmu Osmdesát dopisů | Foto: Artcam

Neříká se mi to úplně lehko, ale navzdory dílčím kvalitám filmu (dobrý výchozí nápad, chytrá práce se zvukem), odvaze a nekompromisnosti tvůrce i sympatiím, které ve mně jeho snímek svou opozicí vůči českému filmovému retro smrádku budí, se mi Kadrnkův debut jeví jako dílo nedotažené a epigonské. Možná v mém zklamání z tohoto filmu sehrála roli příliš velká očekávání, ale spíš tu jde (stejně jako u přeceňovaných Pout) o určitou nechuť nadržovat „jednookým mezi slepými", potřebu nenechat se plně unést kontextem a neochotu měřit dvojím metrem. Na opravdu velký, suverénní film, jehož kvality a osobitost by mohly konkurovat alespoň evropské festivalové špičce, tak česká kinematografie stále čeká. Nicméně: Václav Kadrnka se dostal za posledních deset let asi nejblíž.

Hodnocení: 55%

Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme