Pokušení svatého Antonína či Antoníčka, zůstaneme-li věrni familiérní lidové formě, patří k produktivním paradigmatům světového umění: slavné obrazy vzešlé z pod rukou Hieronyma Bosche či Salvatora Dalího, kultovní román Gustava Flauberta a nesčetné verze legend o muži, který odolal všem svodům marnivosti a hříchu. Svědomitý boží služebník, kterého od konání dobrého díla neodradila žádná pomíjivá návnada, ztělesňuje ideál neomylného světce.

Tento článek je více než rok starý.

11:15 28. července 2010 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

V své verzi legendy vystavuje estonský filmař Veiko őunpuu pekelným pokušením Antoníčka moderní doby, váhavého středního manažera, který pošilhává po okázalém luxusu, ale s přitroublou naivitou anděla stále prahne i po duchovních hodnotách. Prostředí estonské podnikatelské elity mu nastrojí hotový karneval pokušení a sladkých mámení, mezi nimiž „svatý" muž klopýtá jako vesnický opilec. V zajetí vlastní prostoduchosti, zranitelný ukrutnou absurditou doby, snaží se Antoníček dojít k osvícení a prozření, k vlastní cestě, na níž budou věci jednoznačné a plné dobra.

őunpuův černobílý opus využívá rámec šesti kapitol k nastrojení burleskních a symbolických výjevů, v nichž defiluje zkaženost současného světa - od svinské kupecké morálky až po prostopášné obžerství. Motto filmu z úvodu Dantova pekla „Kde život náš je v půli se svou poutí" odkazuje jednak ke krizi středního věku, jíž si postava bezelstného manažera prochází, jednak také ke krizi světa, který „zabředl v houšť proutí". Opulentní výjevy z večírků elity evokují sžíravostí Felliniho Satyricon, záběry na postavu bloumající kamenitou pláží či lesními bažinami zase bergmanovské figury existenciálního vykořenění. Antoníčkova identita je neustále ohrožována - ztrácí se uvnitř i navenek.

Pokušení svatého Toníčka disponuje bestiální surrealistickou obrazností, s níž vyostřuje jednotlivá zastavení na hrdinově pouti ad absurdum. Odhaluje křiklavé paradoxy současného Estonska i konzumní společnosti a vyobrazuje moderní evropskou společnost jako dekadentní žranici před popravou. Veiko őunpuu střídá cynické anekdoty s duchovními symboly, jejichž výhružnou neuchopitelnost podbarvuje i strohé černobílé ladění snímku. Na mysl se derou mnohé aluze, ale vždy, když už má divák připravenou interpretaci (obvykle založenou na nějakém pěkném dualistickém schématu), přijde překvapivá výhybka na trati režisérovy imaginace a těžce budovaná stavba významu se zhroutí jako domeček z karet.

Pokušení svatého Toníčka je film natočený precizně a nesmlouvavě. Prýštivá imaginativnost obrazu dráždivě koliduje se světecky čistou tváří herce Taavi Eelmaaho, který nepřirozenou strnulostí i zářivou naivitou výrazu odkazuje k středověkým hagiografickým výjevům i filmovému expresionismu. Legenda o pokušení však míří jako výhružný prst nikoli zpět, nýbrž naším směrem. Zjevuje soudobý svět jako sobecký, hříšný a prohnilý kabaret, v němž není prostoduchým hledačům Antoníčkova typu vyměřen jiný osud, než prašivá mučednická smrt. A i po ní jen další podlehnutí pokušení.

Hodnocení: 90%

(Püha Tőnu kiusamine, Estonsko / Finsko / Švédsko 2009)

Vít Schmarc Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít