Nechtěla slávu, ale stala se Kennedyovou. Natalie Portmanová ztvárňuje v intimním snímku Pabla Larraína tři tváře Jacqueline Kennedyové – tu, kterou nastavovala Americe, tu, kterou zachytily kamery, a tu, kterou nosila v soukromí. Jak ale Larraín v Jackie přiznává, její skutečnou tvář už nikdy nepoznáme.

6:30 2. února 2017 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Tu amatérskou nahrávku zná asi každý. Vůz projede zatáčkou. První rána mine. Druhá zasáhne muže na zadním sedadle do zad. Třetí mu roztříští lebku a před zraky netušících davů ho usmrtí. Spojené státy v pár vteřinách přijdou o prezidenta a dáma v růžovém kostýmku, která se na klíně úpěnlivě snaží udržet pohromadě hlavu svého manžela, o většinu svých jistot.

Na lidskou stránku této tragédie se ve smršti mediálních obrazů a spekulací jednoduše zapomíná. Jistě, prezidenti vždy platili za veřejně sledované osoby, v případě Johna F. Kennedyho to ale na rozdíl od jeho předchůdců platilo dvakrát. Jeho čas ve funkci byl totiž poprvé silně následován i televizními štáby. Jeho prezidentská debata s Richardem Nixonem byla první vysílanou událostí svého druhu, komentovaná prohlídka Bílého domu s jeho ženou Jacqueline zase položila základy dokumentární tvorby pro ženské publikum.

Kamery nakonec zaznamenaly Kennedyho smrt, pompézní pohřeb i zabití jeho údajného vraha. Nelze se proto příliš divit, že si chilský režisér Larraín vybral pro svůj portrét bývalé první dámy právě rámec reality a mýtu.

„Víte, co dokázali Garfield a McKinley?“ ptá se Jackie ve snímku řidičů vozu, které převáží rakev s jejím manželem. „A co Lincoln?“ dodá nespokojená s jejich původní odpovědí. Všichni tři byli američtí prezidenti, jejichž funkce předčasně ukončil atentát. A Jackie se zasadí o to, aby odkaz jejího muže měl aspoň stejnou váhu jako ten Lincolnův.

Její posedlost historií vychází ze žalu a úsilí najít vnitřní klid, z verze Portmanové je ale cítit i jistá potřeba sehrát roli nejvhodnější pro danou situaci. Amerika přišla o velkého muže a Jackie jako matka národa pro něj uspořádá rozloučení hodné legendy. Novináři po uplakané výpovědi zakáže cokoli otisknout („Nic takového jsem přeci neřekla.“), se švagrem Bobbym (Peter Sarsgaard) si v soukromí vyčtou, že nic nedokázali („Jsme jen krásní lidé.“). A ve chvíli, když už jsme přesvědčeni, že se vyznáme v jejím vyprávění, svěří Jackie knězi (jedna z posledních rolí Johna Hurta) své tajemství.

Portmanová není zdaleka v lehké pozici. Když pomineme fakt, že snímek staví většinu 90minutové stopáže na jejím usedavém pláči a nápodobě Jackieina specifického přízvuku, musí ještě divákovi pomocí střípků vykreslit skutečnou osobu bez toho, aby ji přehnaně nezatracovala ani kdovíjak glorifikovala. A Portmanová tuto polohu, která je ve shodné míře přehlídkou okázalosti i studií zlomené lidské psychiky, trefuje dokonale.

Život Johna F. Kennedyho toho nešťastného dne v Texasu skončil, ale díky Jackie jeho zidealizovaná postava přežívá dodnes. Kde končí pohádka a začíná realita, už nezjistíme. To se odráží i Larraínově režii, když hravě přechází mezi dobovými záběry, jejich rekonstrukcí a fikcí. Jeho volba příliš blízkého, příliš intenzivního zasazení v nás navíc vytváří pocit, že se nacházíme v prostorách, kde bychom neměli být, a nazíráme událostem, které naší pozornosti nepřísluší. I přesto ale nedokážeme odvrátit pohled.

 

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít