Román pro muže... a za trest
Vieweghův Román pro muže mě svého času dostal do varu - jeho nesmírně arogantní nadhled nad modelovým čtenářem, který vyvěral ze sebevědomých monologů autorského vypravěče, jasně prozrazoval, že spisovatel ví, co si jeho konzument žádá a že ví, jak mu oblíbený pokrm namíchat.
Text to byl ohebný jako ona necudná panenka na přebalu. Přesně plnil oplzlé nároky klienta a navrch přidával třešničku v podobě atraktivní společenské kritiky a rodinného sentimentu. Svým způsobem mistrovsky podbízivé dílo.
Že film nebude schopný pojmout onen dráždivý a drzý autorský přesah textu, mi bylo více méně jasné už při sledování trailerů. Michal Viewegh jako autor scénáře chytře odhadl, že cílový divák si žádá přímočarou a nekonfliktní košilatou komedii, čili jen vypreparoval ústřední historku knihy, postavy ještě více zkarikoval a nechal rutinéra Tomáše Bařinu, aby dílo zabrousil do stravitelné „komediálně-estrádní" podoby. K tomu dokomponovat nějakou tu sterilní výtahovou hudbu, přidat pěkné bouráky, atraktivní lokace a samozřejmě herecké hvězdy, které ty přisprostlé banalitky patřičně prodají.
Filmový Román pro muže je v kostce příběhem čtyřčlenné smečky, jíž vládne úlisný alfa-samec (Miroslav Donutil), který se slituje nad umírajícím beta-samcem (Miroslav Vladyka) a přitáhne mu na několik dní atraktivní samičku (Táňa Paulhofová) k ukojení jeho virtuálních tužeb. Druhé housle k tomu zaskřípe další z početné skupiny zhrzených filmových žen-nežen (Vanda Hybnerová). Aby došlo ke koitu ve velkém stylu, zaplatí alfa-samec drahý hotel v Tatrách, v němž se divák může pokochat luxusem pro zvané. Dlouhé záběry na hrdiny obklopené exkluzivitou promíchávají tvůrci údernými vtipy, kterým dominují stále tytéž vulgarismy a historky důvěrné známé z různých zábavných pořadů. Vrcholem duchaplnosti Románu pro muže je bez debat Miroslav Donutil, který s „troníkovskou" dikcí pálí jednu „prasárničku" za druhou.
Modelový divák se ve filmu snadno identifikuje, neboť všichni protagonisté jsou třeskutě jednodušší a dvojrozměrní, zároveň se však stále může opájet lákavou selankou vířivek, drahých restaurací a nablýskaných kár. Ač se scénář v závěru pokouší prosadit jakousi niternou katarzi Donutilovy postavy a zvýraznit neexistující psychologický podtext vyprávění, tvůrcům nakonec nezbývá než rezignovat a dojem hloubky ošidit zařazením osvědčeného popěvku „víš, štěstí je krásná věc", který i v ranku televizních estrád zavání dálavami existenciální filozofie.
A kdo by váhal, může se definitivně ujistit o závažnosti snímku pohledem na saudkovsky podlézavý plakát, který Bařinovo veledílo velmi úderně shrnul do typicky insitní patlaniny. Skutečně, jde tu především o ňadra, doutníky a oplzlosti. Pokud autorský subjekt vládl nad knižním vyprávěním jako sebevědomý a neohrožený macho, film nabízí jen světácký šovinismus ze čtvrté cenové. Zřejmě pořád dost na naplnění českých kin.
Hodnocení: 10%
