Skandinávie, sociální deprivace, šikana, rozklad rodiny… Dala by se z toho udělat pomalu jakási mantra, kterou naposledy velmi úspěšně zopakovala Susanne Bier ve své oscarové přímluvě za lepší svět. Sebbe debutujícího švédského režiséra Babaka Najafiho na rozdíl od ní žádné konkrétní řešení nenabízí a zůstává věrný analytickému duchu sociálního dramatu, pro něž jsou prvořadé vazby mezi postavami a důkladně vykreslený kontext, z něhož daný společenský problém vyrůstá.

Tento článek je více než rok starý.

9:00 5. dubna 2011 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Sebastian žije se svou matkou Evou na předměstí Göteborgu v dusivě malém bytě a napjatých finančních podmínkách. S přízrakem mrtvého otce za krkem se patnáctiletý chlapec musí vypořádávat s příkořími osudu, mezi nimiž dominují agresivní spolužáci a paradoxně i nešťastná matka. Ta si do syna promítá vztek ze zkaženého života a citelnou zahořklost vůči mužům – i vlastní neschopnost čelit úskalím, která jí život na hranici chudoby přináší. Pro Sebbeho je tak jediným útočištěm šrotoviště a skládání rozbitých věcí, v němž jako by rezonovala touha po nalezení řádu a rovnováhy ve vlastním životě.

Dominantou Najafiho filmu je bezesporu vynikající ruční kamera Simona Pramstena, která často pracuje s bezprostředními detaily, v nichž však díky změnám hloubky záběru dovede zachytit jemné nuance a výtečně vypomoci s charakteristikou duševního rozpoložení postav. O něj tu jde v první řadě. Neherec Sebastian Hiort af Ornäs si musí v titulní roli vystačit s minimem slov, o to více důrazu spočívá na jeho mimice, v níž se zádumčivost stále více prolíná s bublajícím vztekem a zoufalstvím. Eva Melander v roli matky výtečně pracuje s pasivitou, která v závěru přerůstá v agresivní zášť vůči vlastnímu dítěti. Interakce mezi hlavními postavami překypuje tichým detailem a děním, které pramení z vnitřku charakterů.

Monolitické kulisy göteborgské periferie akcentují chladnou šedí celkové ladění, které Babak Najafi v klíčových chvílích možná trochu zbytečně podtrhuje jímavou hudbou. Určitá faleš se vkrádá i ve chvílích, kdy se snaží rozpoložení postav opsat jinak než pozorným detailem. Jakmile naruší vzácně autentické plynutí filmového času ozvláštňujícím efektem, je subtilní kouzlo Sebbeho narušeno.

Zaváhání by se však dala spočítat na prstech jedné ruky. Sebbe je semknutým filmem, který se soustředí výhradně na aktéry a jejich nejbližší sociální zázemí. Jaksi v druhém plánu tu probíhají klíčová témata – multikulturní struktura švédské společnosti, sociální pozice nepřizpůsobivých dětí, narušené vazby rodin na periferii společnosti. Najafiho film se přitom nesnaží o komentář, ale pouze o empatický a přitom nehodnotící pohled. V tom tkví jeho žánrová síla i sugestivita.

Hodnocení: 80 %

Sebbe (Švédsko, 2010, režie: Babak Najafí)

Vít Schmarc Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít