Žena jako strážkyně plodnosti, žena jako čarodějka, žena jako uhrančivý démon, který posedne mužskou mysl. Žena–matka i žena–válečnice. Krásná a smrtící. Všechny tyto atributy náleží Freyje, bohyni ze severské mytologie. Ústřední hrdinka snímku režiséra Ágústa Guđmundssona Smích racků nenese jen její jméno, ale i její vlastnosti. Jako by se Ódinova milenka zhmotnila v 50. letech na Islandu a do světa třídně i genderově jasně vymezeného vnesla pradávný chaos a nepokoj.

Tento článek je více než rok starý.

9:53 8. června 2010 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Freyja se vrací do rodného města z Ameriky poté, co zemře její manžel. Drsné ženské nitro je zpočátku potažené světáckou slupkou a okázalým americkým luxusem. Druhdy vysmívaná baculka se vrací jako oslepující odlesk neznámého blahobytu. Pod maskou dokonalé dámy se však skrývá něco více. Právě tato maškaráda uchvátí její dospívající „spolubydlící“ Aggu a probudí v ní směsici obdivu, děsu i nenávisti. Dívka, která stojí na prahu ženství, proniká k podstatě Freyji a skrze toto pátrání sama dozrává.

Smích racků je film o dvou chytře propojených žánrových vrstvách. V první řadě tu máme komedii vedenou v rozverném duchu jazzu a swingu, láskyplné idylizace islandské proletářské rodiny, v níž je role ženy zcela určující. Úsměvný matriarchát, v němž Freyja i Agga přebývají, vedený dvojicí stařenek žije harmonickým a poklidným rytmem starých časů, laskavě a s nadhledem. Ágúst Guđmundsson navozuje příjemně ospalou atmosféru, tempo vyprávění diktuje rozjařený zvuk big bandů a nostalgicky pomalá kamera. Muži propadají Freyjině kouzlu, ženy se vypořádávají s milostnými krachy a čas plyne uvolněně, podmanivě.

Pod příjemnou komediální fasádou však Smích racků ukrývá drama o ženské identitě, obtížné emancipaci i souboji s třídně přísně segregovanou společností. Freyja v duchu starých islandských bájí vystupuje jako královna elfů, která proniká do pokojných příbytků a vnáší do nich chaos a snad i smrt. Alespoň to si myslí Agga, pro niž je rusovlasá svůdkyně čarodějkou, která svou moc čerpá v temnotě skal a neštítí se prolévat krev. Pro Aggu na sebe bere Freyja podobu démona, který by ji měl děsit, namísto toho ji však fatálně přitahuje živočišnou sexualitou. Film reflektuje iracionální temnotu náhlými přeryvy, když komediální swing střídají temné filtry a chladné celky islandské krajiny, v níž se rýsuje Freyjina temná postava.

Kamsi mezi dětskou hravost a bolestivé ženské uvědomění zasazuje Aggu skvostný herecký výkon Ugly Egilsdóttir, která navzdory věku (v době natáčení jí bylo pouhých 17 let!) udivuje hloubkou a ostrostí charakteru své hrdinky. Démonický ženský protipól fantazírujícího dítěte diktuje dravčí pohled Margrét Vilhjálmsdóttir, jejíž Freyja je strhujícím spojením zranitelné femme fatale a nelítostné divoženky. Chemie mezi oběma postavami nakonec překryje lákavou komediální fasádu a Ágúst Guđmundsson směřuje film k rafinovanému vyvrcholení, v němž Agga ztrácí svou dívčí bezelstnost a symbolicky přebírá kus Freyjina „pohanského“ ženství.

Co se ve filmu dosud mohlo zdát jako nerozhodné přešlapování a extempore, dostává motivaci a logiku. Jako by se tu snoubila nostalgická nota Giuseppe Tornatoreho s drsnými severskými mýty. Smích racků se klaní síle ženy, jejíž duše je tolik podobná kamenité krajině, na niž se snáší mráz a smích racků.

Hodnocení: 80 %
(Mávahlátur, 2001)

Vít Schmarc Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít